ECLI:CZ:US:2014:3.US.3483.14.1
sp. zn. III. ÚS 3483/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Jiřího Devátého, zastoupen Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem Jurkovičova alej 210, 763 26 Luhačovice proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2014 č. j. 33 Cdo 591/2014-229, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 591/2014-229 pro údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve dvou skutečnostech:
* dovolací soud prý odmítl stěžovatelovo dovolání s nesprávným argumentem, že neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; stěžovatel tvrdí, že jeho dovolání všechny zákonné náležitosti obsahovalo;
* dovolací soud prý pochybil v tom, že své rozhodnutí náležitě neodůvodnil; zejména výrok o povinnosti žalobce hradit žalované náklady dovolacího řízení není nijak odůvodněn.
V postupu dovolacího soudu spatřuje stěžovatel "prvky libovůle a nahodilosti" a z nich vyplývající porušení jeho základních práv.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Před Okresním soudem ve Zlíně probíhal pod sp. zn. 44 C 87/2012 spor o zaplacení částky 1.072.000,- Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce a paní Zdeňka Patoušová jako žalovaná.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. února 2013 č. j. 44 C 87/2012-130, žalobu o zaplacení 1.136.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 59 Co 331/2013-182 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 128 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a ve zbývající části ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1 072 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že je žalobci nepřiznal (§224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř.). Nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci odůvodnil odvolací soud poukazem na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
Žalobce podal dovolání, jímž napadl výhradně výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud ČR usnesením, napadeným ústavní stížností, dovolání obou účastníků odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 15 634,- Kč.
Dovolací soud konstatoval, že argumentace žalobce obsažená v dovolání významově neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř., přičemž dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), takže je Nejvyšší soud byl nucen odmítnout podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. O nákladech řízení rozhodl dovolací soud tak, jak bylo výše uvedeno za použití §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Žádné takové pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelově námitce, že jeho dovolání obsahovalo všechny náležitosti požadované zákonem [§241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném ode dne 1. ledna 2013 (dále jen "o. s. ř. 2013")].
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění, v dovolání musí být, mimo jiné, uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a). Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s výjimkami dle §238 o. s. ř.), pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Protože žádný z těchto údajů v dovolání stěžovatele nebyl obsažen, nemohlo být v dovolacím řízení dále pokračováno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání odůvodnil ustanovením §237 o. s. ř. (bez uvedení jeho označení) s tím, že podle jeho názoru jím podaný mimořádný opravný prostředek obsahoval všechny náležitosti vyžadované §237 o. s. ř. Toto své tvrzení však stěžovatel Ústavnímu soudu nijak nedoložil, takže není zřejmé, z jakých dokladů by měl Ústavní soud při přezkoumávání správnosti výhrad stěžovatele k odmítavému usnesení dovolacího soudu vycházet. Připojené "vyjádření žalobce k dovolání žalované" takovým důkazem rozhodně není.
Jak již uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3890/13 ze dne 28. 1. 2014 nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014, stručné odůvodnění dovolacímu soudu umožňuje ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze seznat, že tento soud vyhodnotil obsah dovolání stěžovatele tak, že v něm chybí jedna z jeho náležitostí, stanovených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud dovolání stěžovatele přezkoumal a závěru, že v něm není uvedena Nejvyšším soudem uvedená náležitost, tedy údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemá co vytknout.
Ačkoli by podle názoru Ústavního soudu i přes možnost danou Nejvyššímu soudu ustanovením §243f odst. 3 o. s. ř. mohlo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu být v otázce nákladů dovolacího řízení odůvodněno podrobněji, tato hypotetická výtka Ústavního soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu není důvodem k případné kasaci tohoto rozhodnutí. Zrušení tohoto rozhodnutí by vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo pouze formalistickým prodlužováním řízení, které by stěžovateli ve výsledku nemohlo nic podstatného přinést.
Ústavní soud v projednávané věci nezjistil v rozhodnutí dovolacího soudu žádné zásadní pochybení, mající charakter porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu