ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.591.2014.1
3 Cdo 591/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. D. , zastoupeného Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Jurkovičova alej 210, proti žalované Z. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 16, o zaplacení 1.072.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 87/2012, o dovolání žalobce a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 30. října 2013, č. j. 59 Co 331/2013-182, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.634,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 1.136.000,- Kč (s příslušenstvím) z titulu smlouvy o půjčce.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. února 2013, č. j. 44 C 87/2012-130, žalobu o zaplacení 1.136.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 59 Co 331/2013-182, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil co do částky 128.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 20. 4. 2012 do zaplacení, ve zbývající části jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.072.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 20. 4. 2012 do zaplacení do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované uhradit soudní poplatek z odvolání.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího podali včas dovolání oba účastníci řízení. Dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání žalované směřuje proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proti výroku, jímž rozhodl o její poplatkové povinnosti.
Vyjádření k dovolání protistrany podala pouze žalovaná. Přisvědčila odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě nejsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Zdůraznila, že žalobce se dovolal neplatnosti ujednání o splatnosti půjčky, ačkoli smlouvu o půjčce v napadeném znění sám inicioval. Připomněla rovněž, že podle smlouvy plnila. Námitku žalobce, že nemá žádné finanční prostředky, považuje za lichou, neboť ke konci roku 2013 získal částku 911.776,- Kč z prodeje bytu, který darovala jeho nezletilé dceři M., a v roce 2011 obdržel 840.000,- Kč z prodeje pozemku.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje, neboť argumentace v něm obsažená významově neodpovídá žádnému za čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. Dovolání tudíž neobsahuje vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Zbývá posoudit dovolání žalované.
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnila žalovaná právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o splatnosti půjčky obsažené v dodatku ke smlouvě o půjčce je neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaný způsob splatnosti půjčky „se zcela vymyká jakýmkoliv obecně zažitým pravidlům“. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, v němž je dovozováno, že „aby se právní úkon příčil dobrým mravům, musí nerespektovat některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních“ . Ujednání účastníků, že půjčka ve výši 1.200.000,- Kč bude hrazena v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, podle žalované znaky shora uvedené definice nenaplňuje, neboť účastníci jsou rodinnými příslušníky (sourozenci).
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 11. 2004 smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce žalované půjčil 1.200.000,- Kč, aby mohla koupit 6 kusů akcií obchodní společnosti MURTEC PROTECTION, a.s.; splatnost půjčky byla sjednána na výzvu žalobce, resp. žalovaná se zavázala žalobci půjčku vrátit do třiceti dnů od doručení jeho výzvy k plnění. Dne 1. 1. 2008 uzavřeli účastníci „Dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce“, v němž byla dohodnuta změna splatnosti půjčky tak, že žalovaná bude nadále půjčku splácet v měsíčních splátkách ve výši 1.000,- Kč; současně bylo dojednáno zrušení úročení půjčky. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud s připomenutím judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 217/2006, a rozsudku ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000) uzavřel, že ujednání o splatnosti půjčky, jež se podstatným způsobem vymyká běžným a standardním podmínkám, za kterých lze případně od jiných subjektů půjčku získat, je v rozporu s dobrými mravy. Sama žalovaná totiž nemůže reálně „při prostém běhu věcí“ a dodržení splatnosti dluh za svého života splnit.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010) přijal a odůvodnil závěr, že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Konstatoval, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. Tyto úvahy obstály i v rovině ústavní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rozsudku ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.
Odvolací soud rozhodl v intencích uvedené judikatury, dovodil-li, že ujednání o splatnosti půjčky, které nenechává na pochybách, že dlužník nebude schopen věřiteli půjčku v reálném čase vrátit, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Nelze přisvědčit žalované, že napadeným rozhodnutím se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004. Ujednání, jímž je splatnost půjčky stanovena tak, že se zásadním způsobem vymyká běžným a standardním podmínkám sjednávání půjček, společenské a mravní normy nerespektuje. Jedním ze základních pojmových znaků půjčky ve smyslu §657 obč. zák. je totiž závazek dlužníka dluh věřiteli vrátit. Ujednání účastníků obsažené v dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 1. 1. 2008, jímž je splatnost půjčky stanovena na cca 100 let, odporuje obecné společenské představě o podstatě půjčky, která je sdílena rozhodující částí společnosti. Fakticky totiž vede ke stavu, že půjčka nebude vrácena tomu, kdo jí poskytl (dotýkala by se několika generací). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že si půjčku sjednali rodinní příslušníci jako výraz své svobodné a autonomní vůle. I jim právní řád přiznává stejnou ochranu práv vyplývajících z jimi učiněných právních úkonů (zde půjčky sjednané podle §657 obč. zák.).
Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, jichž se dovolává na podporu své výtky, že odvolací soud nezohlednil princip, podle něhož by se neplatnosti právního úkonu neměl dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, žalovaná interpretuje nesprávně a nepřiléhavě. Z citovaného rozhodnutí se podává, že obecně není vyloučeno, aby na absolutní neplatnost právního úkonu poukázal i ten, kdo ji sám způsobil. Absolutní neplatnost totiž nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu (oproti principu relativní neplatnosti - §40a obč. zák.), který by bylo možno charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, jenž bez právního důvodu zasahuje do práv a povinností jiných, popřípadě je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 929).
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezcenné námitky žalované, že odvolací soud při rozhodování nepřihlédl k rodinným vztahům účastníků a že nevzal v úvahu protiplnění, která předcházela uzavření smlouvy o půjčce. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Regulérní není ani výtka žalované, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť při rozhodování vycházel z odlišných skutkových zjištění, nežli soud prvního stupně, aniž přitom zopakoval relevantní důkazy. Nelze ji podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v §237 o. s. ř. (nejde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních norem).
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí rovněž proti výroku, jímž jí odvolací soud uložil povinnost uhradit soudní poplatek z odvolání, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku v dovolání neuplatnila.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu