ECLI:CZ:US:2014:3.US.3725.12.1
sp. zn. III. ÚS 3725/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Butovičové, zastoupené Mgr. Ivou Pospíšilovou, advokátkou, AK se sídlem Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 23 Co 129/2012-144 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 23 Co 129/2012-180, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2012 č. j. 9 C 217/2006-119, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, doručeným dne 27. 9. 2012 a doplněným dne 1. 10. 2012, se Marie Butovičová (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími o zastavení řízení o zaplacení částky 40 150,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného byla porušena ústavně zaručená práva dle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Technická správa komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze (dále též jen "žalobkyně"), se žalobou ze dne 14. 12. 2006 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky nájemného.
Dne 19. 4. 2011 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") rozhodl rozsudkem pro uznání.
Dne 18. 7. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek pro uznání zrušil s ohledem na nesplnění podmínek pro vydání tohoto rozsudku.
Podáním doručeným nalézacímu soudu dne 2. 1. 2012 vzala žalobkyně žalobu zpět s tím, že žalovaná dlužnou částku uhradila dne 5. 2. 2008. Žalovaná se zpětvzetím návrhu nesouhlasila.
Dne 2. 2. 2012 nalézací soud řízení zastavil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni, t. j. Technické správě komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, ve stanovené lhůtě k rukám advokátky na nákladech řízení částku 28 124,- Kč (výrok II). Ohledně nákladů řízení nalézací soud rozhodl podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žaloba byla podána důvodně, žalovaná dlužnou částku uhradila až po podání žaloby, a je tedy povinna uhradit žalobkyni náklady řízení.
Dne 4. 4. 2012 odvolací soud k odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 2. 2012 ve výroku II. potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 27. 6.2012 odvolací soud k návrhu žalované své usnesení ze dne 4. 4. 2012 doplnil výrokem "Usnesení soudu I. stupně se ve výroku o zastavení řízení (I.) potvrzuje."
III.
V podstatné části ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatelka obsáhle rekapitulovala dosavadní průběh řízení a polemizovala s obecnými soudy; v části X uvedla, že "[a]lfou a omegou celého tohoto případu je věcná aktivní legitimace žalobce pro toto řízení. Stěžovatelka se domnívá, že do této chvíle se s touto námitkou, tedy jejím nedostatkem, žádný ze soudů nevypořádal. Jedná se o neodstranitelnou vadu podání, kterou dle názoru stěžovatelky nelze žádným způsobem zhojit. ... Na rubrice žaloby je jasně uvedeno, že žalobcem je Technická správa komunikací hlavního města Prahy. Pokud by žaloba byla podána řádně, pak by muselo být uvedeno, že žalobcem je hlavní město Praha, jehož jménem jedná Technická správa komunikací hlavního města Prahy." Žaloba tudíž nebyla podána po právu a byla podána někým, kdo k uvedenému nebyl vůbec věcně aktivně legitimován.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její základní výše již uvedená práva, zakotvená v Ústavě, Listině a Úmluvě.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které nalézací soud napadeným usnesením stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 28 124,- Kč, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím potvrzujícím usnesení odvolacího soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a soudu odvolacího při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souvislosti se zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci napadených rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti.
K nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně náhrady nákladů zastaveného řízení Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy (v daném případě ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.) je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě nebyl shledán.
Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí v tomto směru nezakládají pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit a že ani v žádném jiném aspektu nelze v těchto rozhodnutích shledat protiústavnost.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu