ECLI:CZ:US:2014:3.US.3934.12.1
sp. zn. III. ÚS 3934/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4405/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 sp. zn. 20 Co 355/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2217/09 zrušeno) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 16 C 97/2004, kterým zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhala zaplacení částky 6 916 731,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem notáře JUDr. Hanuše Jelínka při sepisu notářského zápisu, v němž jednatel stěžovatelky Ing. Ladislav Militký a dlužnice Taťána Vehovská společně učinili prohlášení o uznání dluhu, zakotvili závazek k jeho splnění a ke smluvní pokutě, a jmenovaná dlužnice připojila i souhlas s jeho vykonatelností. Okolnost, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle tohoto notářského zápisu Okresní soud v Opavě zamítl (s odůvodněním, že není materiálně vykonatelný), odpovědnost žalované přesto podle odvolacího soudu nezakládá, jestliže nebylo možné dovodit "žádný nárok žalobce", z jehož nesplnění mu měla vzniknout škoda, a ujednání o smluvní pokutě ve výši 2% denně je nadto (pro tuto výši) neplatné podle ustanovení §3 odst. 1, §39 obč. zák. O odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí pak ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. uvažovat nelze vůbec, neboť usnesení, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, nebylo zrušeno.
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá "extrémní rozpor" mezi napadeným usnesením dovolacího soudu a jeho předchozím kasačním rozsudkem; dovolacímu soudu vytýká, že zcela pominul závěry, jež vyslovil dříve, že notář (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) odpovídá nejen za formální, nýbrž i za obsahové náležitosti notářského zápisu. Obecné soudy podle stěžovatelky též zcela rezignovaly na řádnou aplikaci teorie adekvátní příčinné souvislosti ve smyslu závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 a nevzaly v úvahu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, dle kterého měla při rozdílném názoru účastníků na obsah ujednání o inkriminované smluvní pokutě mít přednost jeho písemná podoba zachycená v notářském zápise. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že odpovědnost žalované (i notáře) je odpovědností objektivní, kterou v pozici žalobkyně nemusela prokazovat (což obecné soudy ignorovaly), a současně připomíná, že v dané věci stát odpovídá i za postup exekučních soudů, jestliže odmítly předmětný notářský zápis vykonat.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podstatnou je v dané věci otázka, zda stěžovatelce sepsáním předmětného notářského zápisu vznikla škoda; rozhodnutí nalézacího, odvolacího a (ve svém vyznění) i dovolacího soudu jsou založena na úsudku, že nikoli, zatímco stěžovatelka dovozuje opak. Ústavněprávní roviny problému (a tedy meritorní projednatelnosti ústavní stížnosti) proto může být dosaženo toliko v případě, pokud rozhodující soudy zde postupovaly způsobem, jenž by indikoval porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Procesní větev těchto ustanovení je očividně "mimo hru", neboť se nikterak nenaznačuje, že by v daném řízení byla významným způsobem dotčena stěžovatelčina zákonem garantovaná procesní práva, jmenovitě přístup k soudu, k opravným prostředkům, či její postavení jako subjektu ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
V rovině "věcné" pak platí, že ačkoli z těchto ustanovení neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že mezi předchozím a ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolacího soudu "extrémní rozpor", jak se domnívá stěžovatelka, spatřovat nelze. Kasační důvod rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2217/09 spočívá v konstatování, že "při posuzování toho, zda se notář dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se nelze omezit pouze na formální náležitosti kladené notářským řádem na notářské zápisy, ale je třeba brát v úvahu též obsahovou stránku právního úkonu", což v další fázi řízení odvolací soud (oproti svému původnímu názoru) respektoval, a jeho následné rozhodnutí, byť ve výsledku shodné, je založeno již na důvodech jiných. K nim se logicky váže pozdější rozhodnutí dovolacího soudu, jež je posuzoval - navíc - zúženým prizmatem v daném dovolacím řízení způsobilých dovolacích důvodů, a jeho závěry (v těchto mezích) jsou přiměřeně zastávatelné.
Úsudek odvolacího soudu, že stěžovatelce (v důsledku postupu notáře) škoda nevznikla, je v kontextu celkového odůvodnění jeho rozhodnutí srozumitelný, podložený i adekvátní argumentací, a Ústavnímu soudu, nemá-li přistoupit k běžnému instančnímu přezkumu (viz výše), není k dispozici ani instrumentárium (dostatečně "silný" důvod) pro jeho přehodnocení. Ostatně stěžovatelka mu v ústavní stížnosti relevantně neoponuje, neboť toliko v obecné rovině namítá, že jí škoda měla vzniknout tím, že se jí nedostalo v notářském zápise konstruované smluvní pokuty, zatímco obecné soudy dospěly k závěru, že jím popsaný právní vztah nebyl způsobilý takový nárok (vůbec) generovat; zčásti proto, že v rozhodném směru zde nebyla potřebná shodná vůle jeho stran, zčásti proto, že jinak směřovala k právnímu úkonu, posléze zhodnocenému jako neplatnému, a že ani jedno ani druhé nelze přičítat (i se zřetelem k "poradenské" pozici při sepisování notářského zápisu) jednajícímu notáři.
Pravidla výkladu právních úkonů, jichž se stěžovatelka dovolává, obecné soudy bezpochyby znaly, a jde jen o to, zda je aplikovaly přiléhavě; posouzení této otázky, s výjimkou zjevného excesu (o který zde nejde), však již spočívá mimo dosah ústavněprávního přezkumu; jak bylo výše zaznamenáno, "pouhá" věcná správnost není jeho kriteriálním znakem.
Co do námitky z nedostatku "adekvátní příčinné souvislosti" se sluší konstatovat, že není seznatelná kolize s nálezem sp. zn. I. ÚS 529/09, ve kterém Ústavní soud jen zdůraznil objektivní charakter odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu, a není případný ani stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05, neboť otázka příčinné souvislosti v projednávané věci - vzhledem k tomu, že nebyl prokázán vznik škody - předmětem dokazování nebyla již logicky; z obdobných důvodů se v dané věci neuplatily ani závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, neboť zjevně nemají žádný vliv na otázku vzniklé škody, tím méně pak odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.
Ohledně stěžovatelkou oponovaného "prokazování" odpovědnosti žalované postačí uvést, že není pochybností, že jde o odpovědnost objektivní; jinou věcí je - jak správně zdůraznily obecné soudy - že odtud neplyne, že by na žalobci nespočívala povinnost prokázat vznik škody, existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, a příčinné souvislosti mezi nimi.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v té části ústavní stížnosti, v níž dovozuje odpovědnost státu "i za postup exekučních soudů"; jak jí vysvětlil již odvolací soud, tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, je v dané věci bez významu, jestliže toto rozhodnutí nebylo kvalifikovaným způsobem odstraněno (ostatně žaloba vychází z tvrzení, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut z důvodu vad podkladového notářského zápisu, což logicky odporuje hodnocení, že takové rozhodnutí je nesprávné či "nezákonné").
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného plyne, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení jsou v dané věci dány. Důvod pro zásah Ústavního soudu na poli dovolávaných ustanovení ústavního pořádku (jmenovitě čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) ve smyslu zjištění, že její základní práva byla porušena, se stěžovatelce doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nevyvozoval Ústavní soud jinak obvyklé závěry z toho, že ústavní stížnost byla podepsána jen jednatelem stěžovatelky Ing. L. Militkým, a spokojil se s tím, že následně byla doložena plná moc pro v záhlaví jmenovanou zástupkyni - advokátku, výslovně založená právě pro toto řízení. Takto projevenou benevolenci však již nelze spojit s dalšími (následnými) podáními jmenovaného jednatele, a proto k nim nemohlo být - vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem - přihlíženo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu