ECLI:CZ:US:2014:3.US.422.14.1
sp. zn. III. ÚS 422/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti 1/ Iegora Zabirzhevskyiho, 2/ Vitaliye Zabirzhevskyyho a 3/ Galyny Goryachevy, všichni zastoupeni JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, AK se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2013 č. j. 56 Co 277/2013-436, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 3. 2. 2014 se 1/ Iegor Zabirzhevskyi, 2/ Vitaliy Zabirzhevskyy a 3/ Galyna Goryacheva (dále též jen "žalobci" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozsudkem, vydaným v řízení o peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby citovaný rozsudek v nákladových výrocích III a IV zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatelé uvedli, že ve vztahu hlavnímu výroku napadeného rozsudku podali dovolání, a ústavní stížnost podávají z opatrnosti jen ve vztahu k jeho nákladovým výrokům, s poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) [správně písm. d)] o. s. ř. v platném znění.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
V občanskoprávním sporu vedeném u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 21 C 342/2012, se stěžovatelé (dále jen "žalobci") domáhali po Statutárním městě Olomouc (dále jen "žalovaný") peněžního zadostiučinění za nemajetkovou škodu a náhrady škody.
Dne 14. 3. 2013 rozsudkem č. j. 21 C 342/2012-370 nalézací soud konstatoval, že došlo k porušení základního práva žalobců podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (výrok I), žalobu o zaplacení specifikovaných peněžních částek zamítl (výroky II, III a IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
Dne 25. 10. 2013 rozsudkem č. j. 56 Co 277/2013-436 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců i žalovaného, rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 3. 2013 č. j. 21 C 342/2012-370 ve výroku I změnil a konstatoval, že nedošlo k porušení základního práva žalobců podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a ve výrocích II, III a IV rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok II).
Odvolací soud - vzhledem k tomu, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo v napadené části částečně změněno - nově rozhodl i o nákladech řízení před nalézacím soudem a před odvolacím soudem, a to ve smyslu §224 odst. 2 o. s. ř. Konstatoval, že v řízení před nalézacím soudem byl ve svém důsledku plně úspěšný žalovaný a přísluší mu tedy právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud proto žalobcům uložil jednotlivě povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta ve stanovené lhůtě náklady řízení před nalézacím soudem, a to žalobci 1/ částku 31 025 Kč, žalobci 2/ částku 31 025,- Kč a žalobci 3/ částku 39 009,- Kč (výrok III), a žalobcům uložil jednotlivě povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta ve stanovené lhůtě náklady řízení před odvolacím soudem, a to žalobci 1/ částku 10 935,- Kč, žalobci 2/ částku 10 935,- Kč a žalobci 3/ částku 13 748,- Kč (výrok IV).
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že odvolací soud nákladovými výroky III a IV napadeného rozsudku porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž "zprostředkovaně bylo soudem zasaženo i do práva stěžovatelů pokojně vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1." Odvolacímu soudu vytkli, že při rozhodování o nákladech řízení aplikoval §147 o. s. ř. "mechanicky" a způsobem neslučitelným s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny; rozhodl tak v protikladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky v otázce účelnosti nákladů právního zastoupení státních institucí a statutárních měst, zejména v rozporu s nálezem ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 a nálezem ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09.
Stěžovatelé poukázali na další judikaturu Ústavního soudu k otázce účelnosti nákladů řízení ve sporech, v nichž jedním z účastníků je státní orgán nebo statutární město a vyjádřili přesvědčení, že žádná z výjimečných okolností uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 v jejich případě nenastala.
Stěžovatelé shrnuli a opakovali, že ze strany odvolacího soudu bylo "zcela svévolně, bez náznaků jakéhokoliv odůvodnění ohledně účelnosti vynaložených nákladů, porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a zprostředkovaně také právo stěžovatelů pokojně vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení (včetně řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, přesto principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (kromě stěžovateli citovaných nálezů srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelů bylo tvrzení, že náklady na právní zastoupení žalovaného advokátem nebyly účelně vynaloženými náklady, tj. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný je statutárním městem, přičemž - jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) - u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů.
Ústavní soud ve své judikatuře připouští [což je stěžovatelům dostatečně známo, jak plyne z jejich odkazů na příslušné nálezy Ústavního soudu, včetně nálezů ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 357 a ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1877/10 (N 200/58 SbNU 779)], že náklady na právní zastoupení územně samosprávného celku nemusí být vždy náklady vynaloženými účelně, a to s ohledem na způsob financování a personální vybavení územně samosprávných celků, orgánů veřejné moci, resp. jiných státních či státem ovládaných subjektů právními (legislativními) odbory, zaměstnávajícími dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat zájmy příslušného subjektu před soudy. Uvedené nálezy však zdůrazňují, že "při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit."
V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že jen ze samotné skutečnosti, že žalovaný je statutárním městem, nelze bez dalšího dovodit, že náklady na právní zastoupení žalovaného advokátem v daném civilním sporu, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy a vydání bezdůvodného obohacení, nebyly účelně vynaloženými náklady [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1877/10 (N 200/58 SbNU 779)].
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 14. 3. 2013 č. j. 21 C 342/2012-370 s poukazem na posledně citovaný nález Ústavního soudu výslovně uvedl, že s ohledem na předmět sporu - v němž žalobci s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva tvrdili porušení specifikovaných článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dospěl k závěru, že žalovaný byl oprávněn využít služeb advokáta. Není posláním Ústavního soudu tento závěr nalézacího soudu, jež se následně promítl i do nákladového výroku odvolacího soudu (dle přesvědčení Ústavního soudu jen povrchně odůvodněného), přehodnocovat a lze jej - i s ohledem na působnost krajů a úkoly krajských úřadů vymezené zákonem č. 120/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) - akceptovat. Nelze opomenout ani skutečnost, že v řízení s podobným předmětem a týkajícím se tvrzeného porušení některého ze základních práv a svobod dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být obligatorně zastoupeni advokátem, jak plyne z ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Iveta Dvořáková