ECLI:CZ:US:2014:3.US.546.14.1
sp. zn. III. ÚS 546/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sparkasse Haugsdorf, FB-Nr. 58 398f, se sídlem 2054 Haugsdorf, Hauptplatz 1, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem, AK se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 12. 2013 č. j. 20 Cdo 1092/2013-86, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 Co 178/2012-76 a proti usnesení JUDr. Ivany Kozákové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Třebíč ze dne 28. 3. 2012 č. j. 042 EX 1967/05-68, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a JUDr. Ivany Kozákové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Třebíč, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 11. 2. 2014 se Sparkasse Haugsdorf, se sídlem Haugsdorf, Rakouská republika (dále jen "zástavní věřitelka", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky proti povinnému Josefu Novákovi, za účasti zástavní věřitelky. Exekuční věc je vedena u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 4772/2005 a u soudní exekutorky Exekutorského úřadu Třebíč JUDr. Ivany Kozákové pod sp. zn. 042 EX 1967/05.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka úvěrovou smlouvou poskytla Rostislavu Čermákovi (dále jen "povinný") a Jiřině Kačalové úvěr ve výši 14 800 EUR na koupi nemovitostí v obci Tasovice a k. ú. Tasovice nad Dyjí. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem ke specifikovaným nemovitostem, podle zástavní smlouvy uzavřené stěžovatelkou dne 24. 8. 2007 se čtyřmi spoluvlastníky specifikovaných nemovitostí; tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 24. 8. 2007 následně nabyli do spoluvlastnictví povinný a Jiřina Kačalová.
Dne 9. 3. 2005 bylo na návrh oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky zahájeno exekuční řízení doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu ve Znojmě (dále jen "exekuční soud").
Dne 20. 6. 2005 usnesením č. j. Nc 4772/2005-6, jež nabylo právní moci dne 22. 3. 2006, exekuční soud nařídil exekuci k uspokojení pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "oprávněná") ve výši 90 494 Kč, jakož i nákladů této exekuce, a jejím provedením pověřil soudní exekutorku Exekutorského úřadu Třebíč JUDr. Ivanu Kozákovou (dále jen "soudní exekutorka").
Dne 21. 9. 2009 soudní exekutorka rozhodla o provedení exekuce prodejem specifikovaných nemovitostí povinného v obci Tasovice a k. ú. Tasovice nad Dyjí.
Dne 6. 10. 2011 při dražbě spoluvlastnického podílu povinného k předmětným nemovitostem byl udělen příklep UNIREX GROUP, s. r. o., se sídlem v Brně (dále jen "vydražitel"), který učinil nejvyšší podání ve výši 80 000 Kč.
Dne 28. 3. 2012 usnesením č. j. 042 EX 1967/05-68 soudní exekutorka po provedeném rozvrhovém jednání rozhodla tak, že z rozdělované podstaty ve výši 80 092,10 Kč se uspokojují přihlášené pohledávky, a to 1. pohledávka soudní exekutorky na nákladech exekučního řízení ve výši 12 641 Kč k hotovému zaplacení a 2. pohledávka oprávněné na částečnou úhradu ve výši 67 451,10 Kč k hotovému zaplacení.
Dne 25. 10. 2012 usnesením č. j. 26 Co 178/2012-76 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání zástavní věřitelky usnesení soudní exekutorky ze dne 28. 3. 2012 č. j. 042 EX 1967/05-68 změnil tak, že z rozdělované částky 80 236,70 Kč se uspokojuje 1. pohledávka oprávněné vyplývající z platebního výměru ze dne 11. 1. 2006 č. 4240401689, k hotovému zaplacení ve výši 32 495,90 Kč a 2. pohledávka oprávněné vyplývající z platebního výměru ze dne 11. 1. 2006 č. 2140401688, k hotovému zaplacení ve výši 47 740,80 Kč.
Dne 4. 12. 2013 usnesením č. j. 20 Cdo 1092/2013-86 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání zástavní věřitelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 Co 178/2012-76 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud dovolání shledal nedůvodným a tento svůj závěr v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně odůvodnil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala skutkové okolnosti, dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, a tvrdila, že ústavní stížností napadenými rozhodnutí bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Dle stěžovatelky došlo v jejím případě k hrubému nesouladu hmotného a procesního práva, neboť dle hmotného práva je zástavní věřitelce deklarováno prioritní a přednostní postavení při vymáhání a uspokojení její pohledávky, na druhé straně je jí však procesními předpisy a jejich nesprávnou aplikací takováto ochrana v nastalé situaci odpírána. Platný vznik ani existenci zástavního práva k předmětným nemovitostem žádný ze soudů v řízení nezpochybnil a toto stěžovatelčino zástavní právo tak z pohledu hmotného práva trvalo i ke dni prodeje nemovitosti v dražbě. Trvalo tedy také její přednostní právo na uspokojení pohledávky zástavní věřitelky z prodeje zástavy. Podle stěžovatelky by se soudy při svém rozhodování neměly řídit striktně a pouze jen formálním výkladem znění zákona, ale měly by brát rovněž v úvahu i materiální hledisko případu a zachovávat tím vždy jak smysl a účel jednotlivých ustanovení zákona, tak i smysl a účel samotného práva a jeho nástrojů. Dle přesvědčení stěžovatelky obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly §69 ex. řádu. Stěžovatelka tvrdí, že "[s]oudy obou stupňů nesprávně postupovaly, jestliže se zabývaly toliko formální stránkou a nesprávnou aplikací procesních předpisů, odkazujíce bez dalšího na tzv. generální inhibitorium, aniž by posoudily materiální stránku konkrétního případu."
IV.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti byly námitky tvrdící především nespravedlivost řízení, a že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nařízení exekuce pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
V případě stěžovatelky její ústavní stížnost směřuje proti rozvrhovému usnesení soudní exekutorky vydanému poté, co věc byla pravomocně skončena. Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých soudních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, resp. poté, co ve věci s konečnou platností rozhodnuto již bylo. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda inkriminované rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Záruky spravedlivého procesu obsažené v Listině či Úmluvě by byly iluzorní, pokud by právní řád umožňoval, aby bylo konečné a závazné soudní rozhodnutí ponecháno bez účinků. Nalézací a vykonávací resp. exekuční řízení proto tvoří celek a ochrana dle části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy nekončí s přijetím konečného rozhodnutí ve věci. Výkon soudního rozhodnutí je tudíž nedílnou součástí řízení ve smyslu citovaných ustanovení Listiny resp. Úmluvy.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že její věc byla nesprávně právně posouzena, konkrétně bylo nesprávně aplikováno ustanovení §69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), čímž mělo být porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Ústavní soud je toho názoru, že argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti je pouze opakováním argumentace stěžovatelkou již uplatněné v odvolání případně dovolání, se kterou se podle přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud i následně i dovolací soud v odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí dostatečně a podrobně vypořádaly, zejména pokud jde o způsob aplikace ustanovení §337c o. s. ř., upravujícího rozdělování rozdělované podstaty podle skupin a podle pořadí pohledávek.
K polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně aplikace citovaného ustanovení §337c o. s. ř. Ústavní soud dále připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Při celkovém posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces tudíž nedošlo.
K tvrzení o porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud uvádí, že dle jeho názoru stěžovatelka jako zástavní věřitelka mohla oprávněně tvrdit, že byla vlastníkem pohledávky, jež mohla být považována za majetek ve smyslu výše citovaných ustanovení Listiny resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě, do něhož bylo napadenými rozhodnutími o uspokojení pohledávek z rozdělované podstaty zasaženo.
Zásah do práva na ochranu vlastnictví resp. pokojného užívání majetku může být ospravedlněn, prokáže-li se, že byl uskutečněn v "obecném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každý takový zásah musí splňovat i kritérium přiměřenosti, což znamená, že musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (srov. usnesení ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 247/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Existenci obecného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu vykonávacího resp. exekučního řízení, kterým je vynutit splnění povinností, o nichž bylo rozhodnuto v řízení nalézacím. Prakticky se začasté jedná také o ochranu vlastnického práva, v tomto případě však osoby žalobce v civilním řízení.
Ústavní soud je toho názoru, že obecnými soudy aplikovaná ustanovení občanského soudního řádu sledovala obecný zájem a byla současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro závěr, že uvedené ustanovení občanského soudního řádu je protiústavní.
Z ústavní stížnosti samotné ani z napadených rozhodnutí pak nikterak nevyplývá, že by stěžovatelka v důsledku omezení svého práva na pokojné užívání majetku byla či je nucena snášet zvláštní a nadměrné břemeno a že by tudíž "spravedlivá rovnováha" uvedená výše, byla porušena. Článek 11 odst. 1 Listiny, resp. článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tudíž nebyly porušeny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu