ECLI:CZ:US:2014:3.US.558.14.1
sp. zn. III. ÚS 558/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejzy, zastoupeného Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Minská 3/1003, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 7 As 99/2013-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčen, že bylo vydáno v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a došlo jím i k porušení jeho práva na informace dle jejího čl. 17.
K ústavní stížnosti stěžovatel připojil rozhodnutí správních soudů, z nichž se podává následující.
Rozsudkem ze dne 27. 3. 2013 č. j. 15 A 122/2012-47 Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu stěžovatele podanou dne 4. 10. 2012 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného Městského úřadu Roudnice nad Labem, jíž se domáhal, aby "soud vyslovil, že se žalovanému přikazuje, aby žalobci umožnil nahlédnout do zápisu jednání Rady města Roudnice nad Labem konané dne 9. 5. a 16. 5. 2012". Kasační stížnost Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 10. 2013 č. j. 7 As 100/2013 jako opožděnou odmítl.
Usnesením ze dne 30. 9. 2013 č. j. 15 A 89/2013-22 Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl (další) žalobu stěžovatele ze dne 10. 7. 2013 na ochranu před nezákonným zásahem téhož žalovaného s odůvodněním, že se jí stěžovatel domáhal identického požadavku (aby žalovanému "bylo přikázáno umožnit žalobci nahlédnout do zápisu jednání Rady města Roudnice nad Labem konané dne 9. 5. a 16. 5. 2012") a tudíž šlo o tutéž věc, o níž soud již rozhodl [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Pouze pro úplnost (a nad rámec rozhodovacího důvodu) v odůvodnění též odkázal na právní závěry, na nichž založil své zamítavé rozhodnutí předchozí, ze dne 27. 3. 2013.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 7 As 99/2013-57 kasační stížnost proti tomuto usnesení zamítl, neboť stěžovatel (mimo neopodstatněné námitky absence označení zástupce žalovaného v záhlaví usnesení) směřoval své věcné námitky výlučně proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. 3. 2013 a závěr o překážce věci rozhodnuté nijak nerozporoval. Nejvyšší správní soud též uvedl, že ačkoliv se krajský soud v odůvodnění vyjádřil i k věci samé, nešlo o důvody pro odmítnutí žaloby, ale toliko o úvahy, jdoucí nad rámec nosných důvodů rozhodnutí; i kdyby bylo možno o nyní uplatněných věcných námitkách stěžovatele uvažovat jako o námitkách směřujících proti stížností napadenému usnesení soudu, musela by být stížnost v této části považována za nedůvodnou, neboť se tyto námitky míjí s důvody, pro které krajský soud odmítavé usnesení vydal.
V ústavní stížnosti zástupce stěžovatele odkázal na původní vlastní stěžovatelovo podání, v němž Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že své rozhodnutí zatížil vadou nedostatku odůvodnění, neboť se 1/ nezabýval odůvodněním stížností napadeného rozhodnutí a jeho důkazy a neuvedl, "proč stěžovatel nesmí kontrolovat radu města nahlédnutím do zápisu Rady města Roudnice nad Labem konané dne 9. 5. a 16. 5. 2012", a 2/ neodstranil nezákonnost spočívající v odepření možnosti nahlížet do zápisu a nedal mu "za pravdu, že má právo fyzicky nahlédnout do originálu zápisu". V dalším pak stěžovatel předestírá vlastní výklad §16 a §101 zákona o obcích, přičemž setrvává oproti názoru krajského soudu v přesvědčení, že mu náleží právo nahlížet do zápisů rady města dle §16 odst. 2 písm. e) zákona o obcích a není povinen postupovat dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jak mu tento soud "přikazuje".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a to s argumentací, jež v obecném shrnutí reflektuje to, co stěžovatel namítl již před obecnými soudy.
V kontextu takto vymezeného ústavněprávního přezkumu je pak významné, že se soudy žalobou stěžovatele (z 10. 7. 2013) řádně zabývaly a svá rozhodnutí též adekvátně odůvodnily, a uplatněné právní názory, jimiž zdůvodnily odmítnutí žaloby i zamítnutí kasační stížnosti, bezezbytku odpovídají standardnímu doktrinálnímu výkladu i aplikační praxi, pročež nemohou - jako takové - představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, což jediné by mohlo být důvodem zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelem vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu dovolávaného čl. 36 odst. l Listiny) potud neobstojí, a to očividně.
K vytýkanému nedostatku odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu se proto již jen připomíná, že předmětem přezkumu byl (a mohl být) jen závěr krajského soudu o odmítnutí žaloby pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, jemuž však stěžovatel (jak soud uvedl) nijak neoponoval a nečiní tak ani v nyní projednávané ústavní stížnosti. V tomto rozsahu Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil dostatečně, a stěžovateli vysvětlil, proč - mimo tento rozsah - se jeho věcnými námitkami zabývat nemohl.
Nezbývá proto než uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tím splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Současně stojí za zaznamenání, že jen mimořádnou benevolencí Ústavního soudu mohla být podmínka povinného zastoupení pokládána za splněnou (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996), jestliže zástupce stěžovatele (advokát) v ústavní stížnosti jen odkázal na obsah podání, vypracovaného samotným stěžovatelem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu