ECLI:CZ:US:2014:3.US.837.13.1
sp. zn. III. ÚS 837/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. Č., t. č. ve VTOS ve Věznici Nové Sedlo, právně zastoupeného advokátem JUDr. Radkem Odvárkou, advokátem se sídlem Eduarda Basse 608/2, 434 01 Most, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2013 č. j. 27 T 170/2009-325 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2013 č. j. 6 To 164/2013-335, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná články 36 odst. 1, 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zamítl Okresní soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením návrh stěžovatele (v trestní věci odsouzeného) na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody obnovy řízení dle §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád").
Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvého stupně stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl dle §148 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou.
Stěžovatel byl v původním řízení, jehož obnovy se domáhal, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010 sp. zn. 27 T 170/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 6 To 794/2010, za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku ve věznici s ostrahou a trest zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 28. 8. 2010 řídil motorové vozidlo, přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města Děčín ze dne 8. 12. 2009 č. j. OSC/143077/2009/Koh za dopravní přestupek spáchaný dne 6. 5. 2009 uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 16 měsíců.
III.
V odůvodnění své ústavní stížnosti navrhovatel namítá, že byl zkrácen na svých právech tím, že soud v rámci návrhu na povolení obnovy řízení nevyslechl svědka J. Č., který prý řídil vozidlo dne 6. 5. 2009, přičemž jeho výpověď měla být dle slov stěžovatele klíčová pro rozhodnutí soudu o obnově řízení. Tímto výslechem by se prý prokázalo, že rozhodnutí Magistrátu města Děčín o zákazu řízení stěžovateli bylo nezákonné, protože přestupek spáchaný dne 6. 5. 2009 nespáchal stěžovatel, nýbrž J. Č. Na základě této nové skutečnosti měl soud povolit obnovu řízení ve stěžovatelově trestní věci.
Stěžovatel navrhuje zrušení předmětných rozhodnutí soudů o zamítnutí návrhu na obnovu řízení.
Návrhem ze dne 17. 7. 2013 požádal stěžovatel, aby Ústavní soud vyslovil podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že náklady na stěžovatelovo právní zastoupení zaplatí stát.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky) a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v projednávané věci připomíná charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle či excesu, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07, III. ÚS 789/10; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS). Známkou libovůle však není zamítnutí důkazních návrhů pro řízení zjevně irelevantních nebo tzv. důkazů zdánlivých - návrhů na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. věc sp. zn. III. ÚS 2606/11).
V projednávané věci je nutné konstatovat, že se obecné soudy se vznesenými důkazními návrhy dostatečně a racionálně vypořádaly a nejde tudíž o kategorii tzv. opomenutých důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Nalézací soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny [viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03, IV. ÚS 570/03].
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V projednávané věci záleželo na tom, zda lze za nový dosud soudu neznámý důkaz považovat písemné prohlášení bratra stěžovatele J. Č., že se měl dopustit přestupku, za nějž byl stěžovateli Magistrátem města Děčín pravomocně uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, který následně porušil a za toto mu byl uložen trest v rámci trestního řízení.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podstatě rozporuje výsledky správního řízení o přestupku, jehož se měl dopustit dne 6. 5. 2009. Proti tomuto podal návrh na obnovu řízení ve správním řízení, které mu bylo Magistrátem města Děčín a Krajským úřadem Ústeckého kraje zamítnuto, neboť správní orgán neshledal tento důkaz za relevantní pro obnovu správního řízení. Stěžovatel byl povinen sankci zákazu řízení motorových vozidel, uloženou správním orgánem, respektovat.
Ústavní soud připomíná, že účelem obnovy řízení je odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních obecných soudů, jež vyšly najevo až po nabytí právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soud již nepřezkoumává zákonnost či odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž hodnotí, zda nové skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky, předpokládané v §278 tr. řádu.
Postup nalézacího soudu byl zcela v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení. V tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že celkový stěžovatelův postup v průběhu přestupkového řízení, obnovovacího řízení před správními orgány, v nalézacím řízení i v obnovovacím řízení před trestními soudy, svědčí o účelové snaze vyhnout se odpovědnosti za deliktní jednání. Závěr obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro obnovu trestního řízení, je zcela obhajitelný a nelze mu z hlediska ústavnosti ničeho vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, bylo třeba odmítnout i stěžovatelův návrh na zaplacení nákladů zastoupení státem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu