ECLI:CZ:US:2014:3.US.884.14.1
sp. zn. III. ÚS 884/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Oldřicha Rezka a 2. Ireny Rezkové, obou zastoupených JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. prosince 2013 č. j. 49 C 5/2013-72 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2014 č. j. 49 C 5/2013-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelé domáhali vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. prosince 2013 č. j. 49 C 5/2013-72 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2014 č. j. 49 C 5/2013-87 byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.
2. Současně stěžovatelé Ústavnímu soudu navrhli, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelů směřující proti Hypoteční bance a. s. na zaplacení částky 3 750 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jim bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 146 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelé vysvětlují, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítají porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení jejich věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňovali. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatelé namítají rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že jim bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohli reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle §115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ačkoliv v návrhu vyslovili nesouhlas s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a k takovémuto postupu nedali svůj souhlas ani později.
5. Obvodnímu soudu následně vytýkají, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 o. z.), odepřel jim přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 o. z.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 o. z.). Stěžovatelé mají rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
6. Stěžovatelé nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítají, že se obvodní soud nevyjádřil k jimi tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., a jde-li o eventuální aplikaci §150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňují, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazují na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že jim obvodní soud svým postupem, spočívajícím v tom, že jim (včas) nezaslal vyjádření žalované k jejich návrhu a že nenařídil jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc (zřejmě) přidělena podjatému soudci.
11. Tyto námitky se však v situaci, kdy se jedná o jednoinstanční řízení (bagatelnost věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména §229 odst. 3 a §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Z ničeho přitom neplyne, že by stěžovatelé žalobu pro zmatečnost podali, natož pak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpali", tedy dosáhli rozhodnutí o něm (srov. i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní stížnost je k standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob (čl. 4 Ústavy), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
13. Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednáním nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3368/13, popř. usnesení ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3893/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví, tak (resp. tím spíše) na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví ani nevyužili.
14. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení (viz sub 5 a 6), tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad (viz sub 10) v řízení v rámci soustavy obecných soudů, jehož výsledek ovšem Ústavní soud nemůže předjímat.
15. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu