ECLI:CZ:US:2014:3.US.947.14.1
sp. zn. III. ÚS 947/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Tomáše Kačírka a 2. Aloisie Kačírkové, obou zastoupených Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Husitská 11, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. února 2013 č. j. 22 C 221/2012-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2013 č. j. 16 Co 203/2013-46, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jíž byla stanovena promlčecí lhůta šesti měsíců k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, takto:
*)
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
_____________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2014
Odůvodnění:
1. Návrhem (doručeným elektronicky dne 12. 3. 2014) stěžovatelé navrhli zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo být porušeno jejich základní právo (především na rovnost účastníků řízení a na náhradu škody způsobenou státem podle čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Argumentaci ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud blíže nereprodukoval, neboť to vzhledem k důvodům odmítnutí ústavní stížnosti rozumný význam nemá (srov. text níže).
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
3. Stěžovatelé námitky v ústavní stížnosti směřují jen proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně. O usnesení Nejvyššího soudu, vydaném v jejich věci, se zmiňují jen na jednom místě, a to výlučně deskriptivně ("Stěžovatelé podávají ústavní stížnost ve lhůtě dle §72 odst. 3 z.č. 182/1993 o Ústavním soudu, tj. před vypršením 60 dnů od doručení usnesení Nejvyššího soudu jímž bylo naše dovolání proti shora uvedenému rozhodnutí odmítnuto."). Toto usnesení Nejvyššího soudu, které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně jejich práv, v rozporu s §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu k ústavní stížnosti nepřikládají. Navíc toto usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nijak neidentifikují (např. datem vydání a spisovou značkou), ani nereprodukují jeho obsah.
4. Ústavní soud však toto usnesení nalezl vlastní činností (z www.nsoud.cz, kde si do pole "text rozhodnutí" zadal spisovou značku nižších soudů). Z tohoto usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3766/2013) pak zjistil, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto podle §241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř., neboť v zákonné lhůtě neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti - nebylo podepsáno, absentovalo vymezení důvodu přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé ústavní stížností (ani jejím petitem, ani jejím obsahem) nenapadají. Proto nemohlo být předmětem ústavněprávního přezkumu, avšak Ústavní soud musel z jeho existence vycházet.
5. Judikatura Ústavního soudu dovodila (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/2006, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11, ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3123/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ani v případě odmítnutí dovolání - přípustného toliko podle uvážení Nejvyššího soudu - nejde o důvod "závisející na uvážení" podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. V takovém případě třeba proto ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro opožděnost.
6. Uvedená konstantní judikatura Ústavního soudu, znamenající nemožnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, platí o to více za současného právního stavu, podle kterého je nutné vyčerpat i "mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4)", tedy civilní dovolání (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Za současného právního stavu se tak nabízí jako důvod odmítnutí ústavní stížnosti, v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, i nepřípustnost. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn v případě, kdy opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale logicky i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání (srov. i např. usnesení ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2397/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Uvedené judikatorní závěry je tedy nutno vztáhnout i na právě projednávaný případ, a to tím spíše, když formálních pochybení v dovolání bylo rovnou vícenásobně. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, tedy opožděně. Ústavní soud zde obzvláště poukazuje na rozsáhlou argumentaci uvedenou v usnesení ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3123/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde víceúrovňově vysvětluje, proč by zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně považoval za mj. nespravedlivé.
8. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně opožděný návrh, popřípadě jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. b), popř. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu