ECLI:CZ:US:2014:3.US.95.14.1
sp. zn. III. ÚS 95/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Doláka, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 22 Cdo 2150/2013-427, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013, č. j. 49 Co 120/2012-404, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 3. 2013, č. j. 4 C 916/96-407, a ze dne 2. 11. 2011, č. j. 4 C 916/96-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstatou řízení před obecnými soudy bylo řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po rozvodu manželství, které bylo skončeno dne 10. 3. 2011, kdy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Stěžovatel (jakožto žalovaný) se následně domáhal povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť má za to, že zde jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny žalovaný nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a před odvolacím soudem a tyto mohou přivodit pro žalovaného příznivější rozhodnutí ve věci.
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 2. 11. 2011, č. j. 4 C 916/96-377, návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Dospěl k závěru, že navrhovaným novým důkazem (výslechem svědkyně - sestry stěžovatele) nemohou být zjištěny žádné nové skutečnosti způsobilé přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci, když navíc nebyla splněna ani druhá podmínka, tj. že tento důkazní návrh nemohl být bez viny stěžovatele učiněn v původním řízení. Soud prvního stupně hodnotil návrh na povolení obnovy jako jeho snahu napravit procesní pochybení spočívající ve zmeškání odvolací lhůty a navrhovaný důkaz jako účelově vykonstruovaný manévr, jak toto procesní pochybení napravit.
K odvolání stěžovatele (žalovaného) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2013, č. j. 49 Co 120/2012-404, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné; nařídil pouze opravu výroku II. usnesení soudu prvního stupně z důvodu záměny označení účastníků řízení.
Opravným usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 3. 2013, č. j. 4 C 916/96-407, byla podle §164 občanského soudního řádu opravena nesprávnost výroku II. předchozího usnesení, spočívající v záměně pozic účastníků.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2013, č. j. 22 Cdo 2150/2013-427, dovolání stěžovatele (žalovaného) odmítl.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 22 Cdo 2150/2013-427, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013, č. j. 49 Co 120/2012-404, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 3. 2013, č. j. 4 C 916/96-407, a ze dne 2. 11. 2011, č. j. 4 C 916/96-377, podává stěžovatel ústavní stížnost.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky, když zdůrazňuje, že proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů, podal odvolání, které bylo odvolacím soudem jako opožděné odmítnuto. Došlo však k situaci, kdy stěžovatel vypověděl právnímu zástupci plnou moc, ten však bez zbytečného odkladu neoznámil tuto skutečnost soudu (resp. oznámil ji až dne 19. 8. 2010, tedy se značným zpožděním, neboť mu stěžovatel vypověděl plnou moc již 8. 12. 2009). Stěžovatel se tak bez své viny nemohl účastnit posledního jednání ve věci konaného dne 18. 12. 2009, neboť o něm nebyl informován a tak nemohl uplatnit další skutečnosti a důkazy, jež byly způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí. To se týká i doručení rozsudku soudu prvního stupně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, když tento byl doručen dne 13. 8. 2010 bývalému právnímu zástupci a až poté, co soud obdržel oznámení o vypovězení plné moci, doručil dne 2. 9. 2010 rozsudek i stěžovateli, k doručení stěžovateli však došlo až po uplynutí lhůty k podání odvolání.
Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení z důvodu vymezeného v §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť soud prvního stupně považoval doručení předmětného rozsudku bývalému právnímu zástupci za účinné, i přesto, že mu stěžovatel vypověděl plnou moc ještě před vydáním tohoto rozsudku. V důsledku toho se nemohl účastnit posledního jednání ve věci a nemohl tak bez své viny uplatnit další skutečnosti a důkazy, které by mohly přivodit příznivější rozhodnutí. Kromě uvedené procesněprávní vady stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů v případě rozhodování o povolení obnovy řízení, když má za to, že se dopustily libovůle, neboť označily navrhovaný nový důkaz (výslech svědkyně - sestry - ohledně finančního daru rodičů stěžovateli) za účelový. Domnívá se, že teprve po výslechu svědkyně, k němuž nedošlo, soudy mohou dojít k závěru, zda svědkyně předkládá skutečnosti, které by mohly být příznivé pro stěžovatele, či nikoli.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Znamená to, že stěžovatel musí vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, jinak by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedené se týká námitek stěžovatele směřujících proti procesněprávním vadám při doručování rozsudku soudu prvního stupně v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jakož i s vytýkanou vadou, že mu nebylo umožněno účastnit se posledního jednání ve věci, s čímž nyní kromě předestření nového důkazu spojuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel se mohl domáhat nápravy těchto vad prostřednictvím mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost. Žalobou pro zmatečnost mohou být zrušena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Zrušení takových rozhodnutí je pak nejen v zájmu účastníků řízení, ale i v zájmu veřejném, proto jsou tato rozhodnutí zrušována vždy bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Stěžovatel však tento opravný prostředek nepodal, proto nyní, v řízení o ústavní stížnosti, nemůže úspěšně argumentovat těmito skutečnostmi. Ústavní soud jen dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náležejí práva"), kterou lze pro daný případ vyložit tak, že je na stěžovateli, aby svá práva uplatnil řádně a včas. V jeho nedůsledném procesním postupu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak se stěžovatel mylně domnívá.
Ústavní soud se proto zabýval přezkoumáním ústavnosti řízení o povolení obnovy řízení z hlediska důvodnosti povolení obnovy řízení, resp. proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti nebyly shledány důvodem pro povolení obnovy řízení.
Obnova řízení ve smyslu §228 občanského soudního řádu je mimořádný opravný prostředek, jenž představuje výrazný průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Účelem tohoto institutu je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku, pokud tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné, pro žalobce příznivější, rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde jsou relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1148/13, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3386/09).
Stěžovatel jako zákonný důvod obnovy řízení uvedl §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, tj. má za to, že zde jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně navrhl výslech svědkyně - sestry k okolnostem finančního daru rodičů.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v návaznosti na poměrně rozsáhlé dokazování, které ve věci proběhlo, a kdy byly provedeny prakticky veškeré navrhované a dostupné důkazy (znalecký posudek, výslech znalkyně, výslechy účastníků, výsledky svědků) navrženým novým důkazem (výslechem svědkyně - sestry) nemohou být zjištěny již žádné nové skutečnosti, jež by mohly přivodit příznivější rozhodnutí pro žalovaného. Nadto soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dána ani druhá z podmínek povolení obnovy řízení, tedy že tento důkazní návrh nemohl bez své viny učinit žalovaný v původním řízení.
Odvolací soud doplnil, že nelze přehlédnout, že navrhovaná svědkyně je blízkou příbuznou žalovaného, s níž se po celou dobu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů běžně stýkal a že svědkyně o tom, že řízení probíhá, věděla. S přihlédnutím k zásadě "nechť si každý střeží svá práva" by tak žalovaný musel v průběhu řízení zjistit, že svědkyně může prokázat jím tvrzené skutečnosti o finančním daru rodičů. Tvrzení, že stěžovatel se o okolnostech daru dozvěděl až po skončení řízení, kdy se ho sestra dotazovala na výsledek řízení, soud považuje za účelové. Nebyla zde naplněna podmínka, že šlo o nové skutečnosti, které stěžovatel v předchozím řízení bez své viny nemohl použít.
Nejvyšší soud mj. poukázal na konstantní judikaturu, týkající se otázky, zda překážkou povolení obnovy řízení je i nedostatečná iniciativa účastníka řízení při vyhledávání a obstarávání důkazů v průběhu původního řízení. Uzavřel, že dovolatel mohl dotazem u své sestry zjistit její vědomost o finančním daru rodičů. Neučinil-li tak, nelze se zjednání nápravy domáhat prostřednictvím obnovy řízení.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí obecných soudů, o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení proběhlo řádné jednání dne 2. 11. 2011, rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná odůvodnění, resp. úvahy, jakými se při rozhodování řídily (viz níže) a tyto právní názory odpovídají rozhodovací praxi. V úvahách obecných soudů Ústavní soud neshledal žádné vybočení z mezí ústavnosti, rozhodnutí jsou logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
Stěžovatel se nesprávně domnívá, že obecný soud v řízení o povolení obnovy řízení měl provést navrhovaný důkaz - výslech svědkyně, z něhož teprve může soud zjistit, zda svědkyně soudu předkládá skutečnosti, které mohou být příznivější pro stěžovatele či nikoli. To je však, jak ostatně správně uvádí odvolací soud ve svém rozsudku, předmět řízení, jenž následuje po povolení obnovy řízení. Podstatou řízení o povolení obnovy je zjištění, zda byly splněny základní předpoklady vymezené v §228 občanského soudního řádu, které soud posuzuje z hlediska toho, zda se jeví pravděpodobným, že výslech svědkyně - sestry stěžovatele k otázce finančního daru rodičů může přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí, a s ohledem na to, že je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když shledal, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu