ECLI:CZ:US:2014:4.US.1162.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1162/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Beránka, zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v postupu Okresního soudu ve Svitavách při doručování rozsudku č. j. 2 T 520/2008-832 ze dne 27. února 2013 stěžovateli, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal vyslovení toho, že Okresní soud ve Svitavách (dále jen "soud") svým dále popsaným postupem při doručování rozsudku soudu č. j. 2 T 520/2008-832 ze dne 27. února 2013 (dále jen "rozsudek") stěžovateli porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, uložení zákazu soudu v pokračování v tomto jiném zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a vyslovení příkazu, aby soud obnovil stav před porušením.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem byl stěžovatel (po opakovaném předchozím zrušení rozsudku soudu prvního stupně) uznán vinným spácháním přečinu zvýhodnění věřitele podle ust. §223 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Rozsudek byl stěžovateli, který měl zřízenu datovou schránku, doručován poštovním doručovatelem, kterému se jej doručit stěžovateli nepodařilo a stěžovatel si jej nevyzvedl ani v úložní době na poště. Následně byl rozsudek doručován prostřednictvím Policie ČR, přičemž stěžovatel rozsudek odmítl od příslušníka Policie ČR převzít. Rozsudek byl řádně doručen obhájci stěžovatele. Proti rozsudku podal odvolání státní zástupce i obhájce stěžovatele, a to blanketním způsobem s tím, že toto odvolání bude odůvodněno po doručení rozsudku stěžovateli. Soud poté, co stěžovatel odmítl rozsudek převzít od příslušníka Policie ČR, spis se závěrem o fikci doručení rozsudku stěžovateli postoupil k rozhodnutí odvolacímu soudu, který po projednání odvolání rozsudek zrušil a věc vrátil opět soudu prvního stupně.
Stěžovatel tvrdí, že svévolným a protizákonným zásahem soudu byl v trestním řízení vedeném soudem pod sp. zn. 2 T 520/2008 zkrácen na svých základních právech tím, že mu jako obžalovanému v trestním řízení nebyl doručen rozsudek, čímž mu bylo odepřeno právo na obhajobu, a tudíž i právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá, že v důsledku výše popsaného postupu soudu při doručování rozsudku bylo trestní řízení zatíženo závažnou procesní vadou, protože k naplnění fikce doručení nemohlo dojít, a nemohlo tak dojít ani k zahájení běhu lhůty pro podání odvolání. Rozsudek stěžovateli nebyl podle ústavní stížnosti doručen, když dle ust. §17 odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, s použitím ust. §28b odst. 1 vyhl. Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, doručuje orgán veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě, či veřejnou vyhláškou, pokud to umožňuje povaha dokumentu. Povaha rozsudku podle stěžovatele nepochybně umožňuje doručování prostřednictví datové schránky. Stěžovatel tvrdí, že teprve nelze - li doručit uvedenými způsoby, přistupuje orgán veřejné moci k doručování prostřednictví držitele poštovní licence a následně prostřednictvím příslušníků Policie ČR.
Stěžovatel namítá, že pokud orgán veřejné moci nerespektuje zákonnou hiearchii způsobů doručování, jde o závažné procesní pochybení, které nesmí být na újmu stěžovatele. Dle stanoviska stěžovatele nedošlo k účinnému doručení rozsudku stěžovateli, ani k fikci jeho doručení. Postup soudu při doručování rozsudku stěžovateli nemůže být podle stěžovatele správný a spravedlivý, pokud je v rozporu s platnou právní úpravou. Podle stěžovatele lze mít za to, že postupem soudu při doručování rozsudku došlo také k porušení zásady stanovené čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadený postup soudu při doručování rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádné pochybení, mající ústavněprávní relevanci, nezjistil.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně deklaruje, že základním referenčním kritériem pro posuzování ústavnosti postupu obecných soudů je hledisko spravedlivosti, což mj. znamená, že výsledkem soudního řízení má být objektivně správné poznání skutkového stavu věci, relevantního pro vynesení rozhodnutí. Tohoto poznání musí být dosaženo zákonným postupem a všechny procesní strany musí mít zajištěnu možnost se na jeho nalézání podílet, vyjadřovat k němu svá stanoviska a předkládat důkazní návrhy. Obviněnému musí být vždy zaručeno uplatňování jeho obhajoby. Tyto podmínky, resp. především poslední z nich, byly v případě stěžovatele dodrženy.
Především je namístě zdůraznit, že stěžovatelovy námitky, obsažené v ústavní stížnosti, byly jím uplatněny již vůči soudu, a to přípisem obhájce stěžovatele ze dne 16. ledna 2014. K tomuto přípisu zaslal soud stěžovateli prostřednictvím jeho obhájce vyjádření ze dne 27. ledna 2014, v němž se se stěžovatelovými námitkami vypořádal. Ústavní soud s touto jeho argumentací plně souhlasí a pro stručnost na ni předně odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli byla nepochybně poskytnuta možnost seznámit se se zněním rozsudku, a tuto možnost měl i jeho obhájce. Z ústavněprávního hlediska zajištění práva na obhajobu je nerozhodné, zda tento relevantní dokument byl obviněnému poskytnut prostřednictvím datové schránky, držitele poštovní licence nebo příslušníka Policie ČR, když všechny tyto formy jsou z ústavněprávního hlediska (poskytnutí práva na obhajobu) rovnocenné, protože zajišťují stejně hodnotnou možnost seznámení se s dokumentem a žádná z nich svého adresáta nediskriminuje.
Pokud zákonodárce stanoví pořadí způsobů, jakými mají být písemnosti doručovány, a preferuje přitom způsob doručování do datových schránek, činí tak z takových důvodů (např. hospodárnost, rychlost řízení), jež v daných souvislostech nemají žádnou ústavněprávní relevanci.
Ústavní soud dále podotýká, že rozsudek byl navíc zrušen odvolacím soudem, takže i z tohoto pohledu nelze v pochybení při jeho doručení spatřovat žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Konečně pak je na místě připomenout setrvalý právní názor Ústavního soudu, že nikoliv každé porušení podústavních právních předpisů (jakkoli lze toto porušení obecně hodnotit jako nežádoucí) znamená také porušení ústavnosti. Lze poukázat např. na názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2973/09 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupně v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz): "... v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (např. I. ÚS 148/02, II. ÚS 2346/11 aj.). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak, kdyby Ústavní soud jen z tohoto důvodu ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení."
Tyto závěry lze podle náhledu Ústavního soudu plně vztáhnout i na posuzovaný případ. Sotva lze očekávat, že by samotné doručení rozsudku do stěžovatelovy datové schránky představovalo efektivní nástroj k dosažení jím chtěného stavu, tj. vedlo by ke zproštění obžaloby, resp. zrušení rozsudku. Navíc k tomu reálně rozhodnutím odvolacího soudu došlo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud uzavírá, že napadený postup soudu při doručování rozsudku stěžovateli netrpí žádným protiústavním deficitem, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu