ECLI:CZ:US:2014:4.US.1296.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1296/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Klika J. s. r. o., se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábř. 16, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. 1 Cmo 225/2012-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba na vydání bezdůvodného obohacení.
V ústavní stížnost uvádí, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Cdo 1680/2013-206 odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci a ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Rozhodnutí dovolacího soudu, jako posledního procesního prostředku, který byla stěžovatelka podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) povinna vyčerpat, však stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhla.
Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatelka skutečně nechtěla svojí ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z úvodní strany je však zřejmé, že stěžovatelka za účastníka řízení označila výhradně Vrchní soud v Praze a rovněž v textu ústavní stížnosti několikrát zmiňuje, že napadá pouze rozhodnutí vrchního soudu. Z obsahu vlastní argumentace stěžovatelky vyplývá, že vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelkou směřovaly k posouzení, jež nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, se stěžovatelka nijak nevymezuje a nečiní je předmětem hmotněprávních ani procesněprávních úvah; všechny své výhrady směřuje pouze proti rozhodnutí vrchního soudu.
Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze a výlučně rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13, I. ÚS 1716/13, II. ÚS 723/13).
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj