ECLI:CZ:US:2014:4.US.1368.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1368/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Alexandry Bürglové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2285/2012-165 ze dne 31. 1. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 392/2011-140 ze dne 16. 3. 2012 a usnesení Okresního soudu v Prostějově č. j. 0 P 129/2010-129 ze dne 12. 9. 2011 ve spojení s návrhem na zrušení §186 odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení celé řady ustanovení Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Prostějově zastavil řízení o návrhu stěžovatelky, v původním řízení v postavení vyšetřované osoby, na vrácení způsobilosti k právním úkonům a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včasné dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka zdůraznila, že již původní řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům bylo stiženo vadami, kdy nebyla soudem k řízení předvolána, dokonce o řízení vůbec nevěděla, rozhodnutí o zbavení její způsobilosti k právním úkonům neobsahovalo žádné odůvodnění a nebylo jí ani doručeno. Navíc Okresní soud v Prostějově dle ní rozhodl tak, že nemůže další návrhy na navrácení způsobilosti k právním úkonům podávat po dobu jednoho roku. Tohoto rozhodnutí se držely soudy, které jí dle jejího přesvědčení v napadených usneseních neumožnily domáhat se jejího práva na navrácení způsobilosti k právním úkonům. V souvislosti s tím stěžovatelka současně podala návrh na zrušení ustanovení §186 odst. 3 věty druhé o. s. ř., které dle ní umožňuje soudu, aby odebral člověku právo takové řízení iniciovat, a to až po dobu jednoho roku. Stěžovatelka namítá, že tato právní úprava není v souladu s právem na spravedlivé řízení a neobstojí v testu proporcionality. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky směřující proti vadám v řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, nutno konstatovat, že v tomto rozsahu není ústavní stížnost věcně projednatelná, neboť jednak se stěžovatelka zrušení takového rozhodnutí nedomáhá (ostatně petitem ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán), jednak je zřejmé, že ústavní stížnost by zde byla jak nepřípustná (nevyčerpání všech dostupných opravných prostředků), tak i opožděná, když rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům - rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 38 Nc 1603/2009-30 ze dne 22. 5. 2009 - nabylo právní moci dne 9. 7. 2009. Totéž lze vztáhnout i na rozsudek Okresního soudu v Prostějově č. j. 0 P 129/2010-99 ze dne 4. 10. 2010, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na vrácení způsobilosti k právním úkonům a kterým bylo vysloveno, že stěžovatelce právo podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům po dobu jednoho roku nepřísluší. K námitce stěžovatelky stran aplikace ustanovení §186 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je třeba uvést, že k použití tohoto ustanovení došlo primárně ve výše citovaném rozsudku Okresního soudu v Prostějově. Jestliže soudy v nyní napadených rozhodnutích z pravomocného výroku o dočasném zbavení stěžovatelky předmětného práva vycházely a na něm založily svá rozhodnutí (o zastavení řízení nalézacím soudem, jeho potvrzení odvolacím soudem a odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem), nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Z příslušného soudního spisu je patrné, že stěžovatelka byla v řízení o svém návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům řádně zastoupena advokátem (srov. č. l. 93), přičemž proti rozhodnutí okresního soudu bylo odvolání přípustné. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o samotný návrh na zrušení §186 odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pak tento akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti. Proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu