ECLI:CZ:US:2014:4.US.1412.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1412/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. Vladimíra Váchala, CSc., 2) Ing. Jana Váchala, 3) Luďka Pollerta, 4) Ing. Petra Bauma, 5) Evy Hronkové, 6) RNDr. Jaroslava Flegra, CSc., všichni právně zastoupeni Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3 - Flora, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 20 C 263/2009-67 ze dne 19. 5. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 504/2010-90 ze dne 31. 1. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3171/2011-110 ze dne 16. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelé domáhali proti žalované Fakultní nemocnici Motol zaplacení částky 80.243.333,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 30. 12. 1992 pro případ prodlení žalované jako nájemkyně s vyklizením pronajaté nemovitosti, jež se v rozhodné době nacházela ve vlastnictví stěžovatelů.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 20 C 263/2009-67 ze dne 19. 5. 2010 podanou žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 425.736,- Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 68 Co 504/2010-90 ze dne 31. 1. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, co do nákladového výroku jej však změnil tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.). Žalované soud nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem nalézacím k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 30. 12. 1992 je absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "OZ"), neboť ujednání neobsahuje náležitosti požadované ustanovením §544 OZ, tj. specifikaci výše smluvní pokuty, případně způsobu, jakým byla pokuta stanovena. Z příslušného ustanovení, podle něhož měla žalovaná v případě prodlení s vyklizením pronajatých prostor větším než 30 dnů zaplatit jako smluvní majetkovou sankci nájemné ve výši desetinásobku sjednaného nájemného za každý započatý měsíc, nebylo zřejmé, s přihlédnutím k tomu, že ve smlouvě bylo sjednáno roční nájemné, za jaké období má být výše nájemného vzata jako základ pro výpočet smluvní pokuty, přičemž tato neurčitost nemohla být odstraněna ani výkladem právního úkonu prostředky logickými a systematickými. I pokud by bylo správné tvrzení žalobců (stěžovatelů) ohledně jejich vůle založit smluvní pokutu ve výši desetinásobku měsíčního nájemného za každý měsíc prodlení, žádný z důkazů podle soudu nesvědčil pro závěr, že totožnou vůli měla i žalovaná, a z písemného záznamu ujednání takové znění dohody nevyplývá.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3171/2011-110 ze dne 16. 1. 2013 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé se tedy obrátili na Ústavní soud. V ústavní stížnosti projevili nesouhlas se závěry obecných soudů stran absolutní neplatnosti ujednání o smluvní sankci, přičemž setrvali na svém stanovisku, že smluvní pokuta byla sjednána řádně, určitě a srozumitelně. V této souvislosti stěžovatelé zdůraznili, že žalovaná se ke smluvní pokutě zavázala vědomě a dobrovolně, její výši až do doby uplatnění nároku nerozporovala, ani se ji nepokusila snížit. Žalovaná dále jednoznačně porušila smluvní pokutou zajištěné povinnosti, když řádně a včas nepředala stěžovatelům předmět nájmu, který od roku 1994 do roku 1998 užívala bez právního důvodu a protiprávně tak omezovala stěžovatele ve výkonu jejich vlastnických práv. Uvedené skutečnosti obecné soudy podle mínění stěžovatelů dostatečně nezohlednily, namísto toho vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, když zejména nezkoumaly projevenou vůli účastníků řízení založit předmětný závazek a jeho účel. Při výkladu smluvního ujednání následně obecné soudy postupovaly zjevně formalisticky, v rozporu s požadavkem hmotného práva i judikatury, které upřednostňují výklad zakládající platnost ujednání. Shora naznačená pochybení vedla stěžovatele k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími poskytly žalované nepřiměřenou právní ochranu a zvýhodnily ji na jejich úkor, čímž porušily jejich právo na ochranu majetku a právo na spravedlivé a rovné řízení. Stěžovatelé namítali rovněž existenci průtahů v řízení před obecnými soudy, jmenovitě před soudem prvního stupně, neboť žaloba byla soudu doručena v květnu 1999 a soud o ní rozhodl až v květnu 2010. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytkli, že pouze formálně posoudil v dovolání nastolené otázky zásadního právního významu, s uplatněnými námitkami se patřičně nevypořádal a své rozhodnutí řádně, v návaznosti na konkrétní věc, neodůvodnil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Těžiště nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce platnosti sankčního ujednání obsaženého ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 30. 12. 1992. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně povolán k tomu, aby přehodnocoval myšlenkové operace obecných soudů a činil odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právním závěrem soudů, jinými slovy, kdy rozhodnutí obecných soudů svědčí o možné libovůli v jejich rozhodování.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, v posuzovaném případě nenastala. Jak bylo ověřeno, oba obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Rovněž právní závěry obecnými soudy ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti.
V reakci na námitky stěžovatelů zvažoval Ústavní soud i to, zda výklad sankčního ujednání ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. K podobnému závěru ovšem nedospěl. V rozhodnutí obecných soudů byl plně respektován právní rámec dopadající na předmětnou věc (zejména §35, §37 a §544 a násl. občanského zákoníku), přičemž nelze dovozovat, že by inkriminované ujednání o smluvní pokutě obecné soudy interpretovaly způsobem, který by vykročoval z obsahu obvyklých výkladových metod, jimiž se zjišťuje obsah právních úkonů. V tomto ohledu stěžovatelé nepředložili Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jejich tvrzení o porušení základního práva na soudní ochranu a porušení jimi citovaných článků Ústavy dokládaly. Skutečnost, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatelů, samo o sobě porušení principů ústavnosti nepředstavuje. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, jehož úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.
Nejvyšší soud v hranicích daných ustanovením §237 o. s. ř. (v tehdy platném znění) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v mezích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v předmětné věci došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2864/09 ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)].
Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelé tímto zásahem musí být již nebo ještě postiženi. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu