ECLI:CZ:US:2014:4.US.1446.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1446/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. B., zastoupené Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 č. j. 3 Tdo 296/2014-59, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2013 č. j. 3 To 103/2013-793 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 č. j. 53 T 1/2013-652, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, a označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka se rovněž domáhá, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost rozsudku nalézacího soudu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení o tom, že výše uvedený trest, který jí byl uložen, je nespravedlivý a vychází z nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu, resp. že je "v extrémním rozporu s důkazem, o nějž se opírá". Stěžovatelka uvádí vybrané výsledky dokazování provedeného v průběhu trestního řízení a na jejich základě zpochybňuje svou míru účasti na spáchaném trestném činu (pro který byla odsouzena společně s dalšími osobami) a poukazuje na omluvitelné motivy této její účasti. Ve výsledku pak považuje uložený trest za nepřiměřený.
Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelky a ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že stěžovatelka uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s tou, kterou používala již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující proti údajně nespravedlivému a nepřiměřenému trestu za spáchaný trestný čin, k tomu musí Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena §37 a násl. trestního zákoníku, které však v projednávaném případě neshledal.
Jak správně uvádí i Nejvyšší soud, za spáchání trestného činu, za který byla stěžovatelka odsouzena, je stanovena sazba trestu odnětí svobody v rozpětí pět až dvanáct let, takže Krajský soud v Brně uložil pětiletý trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Uložení mírnějšího trestu by tedy bylo možné jen cestou mimořádného snížení trestu odnětí svobody postupem podle §58 trestního zákoníku. Ústavní soud nezjistil žádnou konkrétní okolnost, která by mohla odůvodňovat takový mimořádný postup, ani žádné skutečnosti, jež by měly zpochybňovat právní kvalifikaci skutku, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, nebo které by svědčily o extrémním nesouladu uloženého trestu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na takové rozhodnutí rovněž neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, kterého se stěžovatelka domáhala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu