ECLI:CZ:US:2014:4.US.1524.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1524/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Eugena Csörgö, t.č. ve vazební věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Náměstí Republiky 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2014, č.j. 8 To 94/2014-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavci 2; v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 5 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. února 2014, č.j. 44 Nt 508/2014-13, byl, mimo jiné i stěžovatel, vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písmena a), b) a c) trestního řádu. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla stížnost stěžovatele, i dalších osob, zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí o vzetí do vazby, jakož i o následné stížnosti, nepovažuje za správné a důvodné. Namítl, že usnesení soudů jsou pouze obecná, nekonkrétní a v důsledku toho odporují příslušné judikatuře, zde zejména Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 174/2000; ÚS 155/1997 - (sp. zn. II. ÚS 347/96 in N 155/9 SbNU 349); I. ÚS 19/1993 - (sp. zn. Pl. ÚS. 1/94 in 19/1 SbNU 137)].
Stěžovatel popsal rovněž svůj nesouhlas s aplikovanými vazebními důvody a osvětlil, v čem spatřuje jejich nepřiléhavost.
Ústavní soud se se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti obrátil na účastníka řízení, Městský soud v Praze. Předseda senátu 8 To Ústavní soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí bez potřeby dále je rozvádět či upřesňovat.
Dále si Ústavní soud vyžádal informace od Obvodního soudu pro Prahu 7. Soudce Ústavnímu soudu sdělil, že námitky stěžovatele jsou opakováním jeho argumentace před soudem, založené na přesvědčení vlastní nevinny a nedostatečnosti předložených důkazů. Dále uvedl, že k vazbě stěžovatele je nařízeno vazební zasedání na 4. června 2014. S ohledem na tuto okolnost byl Ústavnímu soudu zapůjčen spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 508/2014, ale bez spisu z přípravného řízení.
Za daného stavu věci tedy Ústavní soud tato sdělení k případné replice stěžovateli nepředkládal. Následně Ústavní soud zjistil, že ve vazebním zasedání, odročeném na 6. června 2014, bylo, dosud nepravomocně, rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů dle ustanovení §67 písmen a) a c) trestního řádu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 508/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydání napadeného rozhodnutí nepochybil orgán veřejné moci způsobem, zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě soudy nedostatečně odůvodnily své rozhodnutí. Ústavní soud však má za to, že jejich rozhodnutí jsou dostatečná a případně odůvodněná pro vyslovení daného závěru. O vazbě bylo rozhodnuto oprávněným orgánem na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Stížnostní soud řádně a dostatečně přezkoumal okolnosti rozhodnutí o vzetí do vazby. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, nicméně orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela v souladu se zákonem a v žádném případě nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem. S ohledem na to neshledal Ústavní soud opodstatněnost žádného z tvrzení stěžovatele, které by svědčilo o tom, že soudy v jeho věci naříkaným způsobem zasáhly do jeho zaručených základních práv. Soud se věcí řádně zabýval a dospěl k jednoznačnému přesvědčení o důvodnosti vazby. V řízení přitom postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu