ECLI:CZ:US:2014:4.US.1536.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1536/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Petra Vaculy, právně zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Přerov, Pivovarská 89/1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2014, č.j. 1 Afs 2/2012-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Finanční úřad v Přerově svými rozhodnutími ze dne 8. září 2009, č.j. 93392/09/393940807073, a č.j. 93393/09/393940807073, nařídil provedení daňové exekuce přikázáním pohledávky, kterou má stěžovatel za poddlužníkem, k vymožení nedoplatků daně z příjmu stěžovatele. Finanční ředitelství v Ostravě zamítlo odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 15. dubna 2010, č.j. 356/10-1505-806794. To stěžovatel napadl správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č.j. 22 Af 41/2010-23, zamítnul. Napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl i jeho kasační stížnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně popsal okolnosti, za nichž nastala situace vedoucí k vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, i důvody pro které shledává toto rozhodnutí za nesprávné. Podle stěžovatele je základem nesprávného postupu fakt, že na jeho společnost byla nařízena exekuce, exekutor nařídil prodej podniku a ustanovil správce podniku. Podle stěžovatele měly být v důsledku udělených plných mocí veškeré písemnosti, včetně dodatečných platebních výměrů, doručovány tomuto správci, respektive jím zmocněnému zástupci. Vzhledem k tomu, že tak správce daně nepostupoval, nemohla uvedená rozhodnutí nikdy nabýt právní moci a byla tudíž nevykonatelná. Přesto orgány veřejné moci, zejména pak Nejvyšší správní soud v projednávaném rozhodnutí dospěl k opačnému závěru a námitky stěžovatele neuznal. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 41/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by, vyjma opakování argumentace užité ve správní žalobě i v kasační stížnosti, uvedl, v čem měl citovaný zásah do základních práv spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Základem argumentace stěžovatele byla skutečnost, že v jeho věci se soudy již dříve zabývaly otázkou nezbytnosti doručení rozhodnutí správci podniku či jeho zmocněnému zástupci. Na základě toho byl původní rozsudek (Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2009, č.j. 22 Ca 249/2008-39) ke kasační stížnosti stěžovatele zrušen (rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2009, č.j. 5 Afs 82/2009-63) a věc byla se závazným právním názorem vrácena k novému projednání. Poté Krajský soud v Ostravě rozhodl v souladu s tímto právním názorem (rozsudek ze dne 29. června 2011, č.j. 22 Af 16/2010-88). Následně, v řízení o shora označených rozhodnutích Finančního úřadu v Přerově, stěžovatel opět použil shodnou argumentaci, která však v tomto případě již nebyla akceptována. Jak je přitom z rozhodnutí krajského soudu patrné, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle stěžovatele stěžejní, posoudil krajský soud jako ojedinělé, a proto se jím krajský soud již necítil být vázán. Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti, před vydáním napadeného rozsudku, i s ohledem na uvedené alternativní výklady, předložil věc rozšířenému senátu, aby tento sjednotil judikaturu týkající se zastupování, respektive doručování rozhodnutí, v obdobných případech. Rozšířený senát rozhodl ve věci usnesením ze dne 30. října 2013, č.j. 1 Afs 2/2012-93, podle kterého je-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného, doručuje správce daně povinnému i správci podniku povinného písemnosti jen tehdy, týká-li se řízení před správcem daně podniku a využil-li správce podniku svého oprávnění tím, že projevil vůli povinného v této věci zastupovat. Za daného stavu je tedy patrné, že Nejvyšší správní soud se při rozhodování ve věci stěžovatele zabýval jeho opakovaně uplatněnou námitkou důkladně, a dospěl přitom k odlišnému právnímu závěru, než stěžovatel. Takový postup však není způsobilý zkrátit stěžovatele naříkaným způsobem v jeho základních právech.
Stěžovatel neuvedl žádnou další okolnost, která by svědčila o tom, že by v jeho věci došlo k zásahu do jeho zaručených práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu patrné, soud se věcí řádně zabýval, dospěl jen k jinému právnímu závěru, než stěžovatel. V tom Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu