ECLI:CZ:US:2014:4.US.1563.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1563/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti B. H., zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1149/2013-414 ze dne 25. 2. 2014 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 377/2012-369 ze dne 18. 10. 2012 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 28 C 134/2009-342 ze dne 23. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 134/2009.
II.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2011 č. j. 28 C 134/2009-215, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011 č. j. 70 Co 311/2011-260, byl nařízen prodej zástavy - nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, a to podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 11. 2. 2008 pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 2. 2008, uzavřené mezi zástavním věřitelem a J. H. (synem stěžovatelky).
Stěžovatelka se žalobou domáhala obnovy uvedeného řízení. Jako důvod obnovy řízení s odkazem na ustanovení §228 odst. l písm. a) o. s. ř. uvedla, že po právní moci shora uvedeného usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy bylo v trestním řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 76/2001 prokázáno, že její podpis na zástavní smlouvě byl podvodně vylákán jejím synem a zástavní smlouva je tak podle stěžovatelky absolutně neplatná.
Žalobě na obnovu řízení nebylo vyhověno s odůvodněním, že námitkou neplatnosti smlouvy o úvěru či zástavní smlouvy, uplatněnou z jakéhokoli důvodu, se soud ve fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nemůže zabývat. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 76/2001 tak nemohl pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že povinností soudů bylo, a to bez ohledu na specifičnost řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, zabývat se námitkou neplatnosti zástavní smlouvy. Z rozhodnutí v trestní věci podle stěžovatelky vyplývá jak absolutní neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva pro rozpor s dobrými mravy, tak i pro omyl stěžovatelky při uzavření této smlouvy. Má-li být otázka neplatnosti řešena již v průběhu nalézacího řízení (tj. řízení o soudním prodeji zástavy), pak rozhodnutí v trestní věci, která byla vydána až po pravomocném skončení řízení o soudním prodeji zástavy a která tak stěžovatelka bez své viny nemohla v tomto řízení použít, pro ni mohla přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a jsou důvodem pro povolení obnovy řízení.
III.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatelky uplatněnými v řízení o povolení obnovy řízení dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, přičemž srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Zejména poukázaly na to, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy (první fáze řízení) zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, což v projednávané věci zástavní věřitel nejen osvědčil, ale i prokázal. Při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, soud vždy přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3754/2009). Důvod neplatnosti smlouvy však musí být z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, takže jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a není potřeba dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2786/2011). Jiné (další) skutečnosti zpochybňující uvedené pak mohou být uplatněny, avšak nemůže k tomu dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, nýbrž až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tj. v rámci řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, a to kupříkladu prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 3 o. s. ř. nebo na základě excindační (vylučovací) žaloby podle §267 odst. 1 o. s. ř.
Soudy dále uvedly, že pro omyl stěžovatelky jako zástavní dlužnice by smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi stěžovatelkou a zástavním věřitelem mohla být neplatná jen v případě, že by její omyl vyvolal (nebo o něm alespoň musel vědět) zástavní věřitel, který byl druhým účastníkem smlouvy. Taková okolnost z rozsudku, kterým byl shledán vinným podvodem spáchaným vůči stěžovatelce pouze její syn J. H., bez dalšího nevyplývá. Obdobně v jednání J. H. nelze spatřovat ani důvod neplatnosti zástavní smlouvy spočívající v jejím (obsahovém) rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák., neboť uzavření smlouvy v omylu je třeba posuzovat podle speciálního ustanovení §49a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2506/99).
Podle názoru civilních soudů nelze tedy dovodit, že v případě, že by předložený trestní rozsudek byl součástí spisu již v původním řízení o soudním prodeji zástavy, by bylo z obsahu spisu zřejmé, evidentní a nepochybné, že smlouva o zřízení zástavního práva je neplatná.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Takový postup se uplatní i v případě, kdy Ústavní soud nesouhlasí se závěry a posouzením ostatních soudů, ale tyto se nacházejí v mezích ohraničených ústavním pořádkem. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda stěžovatelkou předložený trestní rozsudek mohl být důvodem obnovy řízení vedeného Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 134/2009 o nařízení soudního prodeje zástavy.
Ústavní soud pouze konstatuje, že nastíněné závěry soudů neshledává ústavně rozporné. Nalézací i odvolací soud respektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v řízení o soudním prodeji zástavy je možné pouze přezkoumávat, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a to, kdo je zástavním dlužníkem. Obsah napadených rozhodnutí přitom nenasvědčuje tomu, že by v řízení, které není klasickým sporným řízením a jehož účastníkem je stěžovatelka a zástavní věřitel, který tvrzením stěžovatelky oponuje, bylo bez dalšího dokazování možné jednoznačně stanovit neplatnost zástavní smlouvy z důvodů jednání syna stěžovatelky.
Ústavní soud si je vědom závažnosti tvrzení stěžovatelky, která jsou podpořena zjištěními učiněnými v trestním řízení. Považuje proto za nezbytné zdůraznit, že tímto usnesením nijak nepředjímá závěry soudů, které se budou námitkami stěžovatelky ohledně neplatnosti zástavní smlouvy dále důkladně zabývat (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 1941/14). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stejný postoj zaujímá i pro případ, že se stěžovatelka žalobou domáhá určení neplatností zástavní smlouvy.
IV.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu