ECLI:CZ:US:2014:4.US.1699.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1699/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, právně zastoupeného Mgr. Petrem Nahodilem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Národní 25, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2013, č.j. 10 T 8/2013-326, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č.j. 8 To 101/2013-366, a Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, č.j. 7 Tdo 184/2014-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu a výroky obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. března 2013, sp. zn. 1 T 8/2013. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci - vyhazovacího nože, a dále mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v délce 10 let. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítnul, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, neboť jeho jednání mělo být, podle jeho přesvědčení, posouzeno jako zvlášť závažný zločin zabití dle ustanovení §141 odstavce 1 trestního zákoníku. V řízení totiž bylo prokázáno, že to byl právě stěžovatel, kdo byl poškozeným napaden, přičemž nebyla ani vyvrácena obhajoba stěžovatele, že právě poškozený vytáhl nůž. K potyčce navíc došlo ve stísněné prostoře bezdomovecké chatrče za situace, kdy oba účastníci měli cca 3 ‰ alkoholu v krvi. Vše vyvolalo ve stěžovateli strach, úlek a zmatek, v jejichž důsledku způsobil poškozenému smrt. Soudy však popis jednání stěžovatele bagatelizovaly a jednání poškozeného popsaly jako by se vůbec ničeho nedopustil, a stěžovateli nezpůsobil žádná zranění. V přípravném řízení nebyla provedena rekonstrukce činu se stěžovatelem ani s jediným svědkem. V tom stěžovatel spatřuje pochybení, vedoucí ke zkrácení v jeho zaručených právech, a proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 8/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl spočívat citovaný nesouhlas s rozhodnutím soudů.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel od počátku nepopíral konflikt, k němuž mezi ním a poškozeným došlo a přiznal i dvě bodnutí poškozeného. Stěžovatel však nebyl spokojen s hodnocením věci soudy, odpovídajícím však jeho jednání, které vyvodily z provedených důkazů [ohledání místa činu a těla poškozeného, výpověď činu přítomného nezúčastněného svědka, a to i s přihlédnutím k tomu, v jakém stavu (vliv alkoholu) všichni tři byli]. Soudy rovněž přihlédly k osobnosti stěžovatele i jeho trestní minulosti. V rámci řízení o opravných prostředcích soudy prověřily námitky stěžovatele, a pokud neshledaly jejich opodstatněnost, nestalo se tak v důsledku zkrácení stěžovatele v právu na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel namítal zavrženíhodné jednání poškozeného, tato námitka neobstojí, neboť jako takové se chápe jednání výrazně odporující morálním zásadám, v důsledku závažného morálního narušení jednající osoby, její značné bezohlednosti k zájmům ostatních osob, vyhraněné sobectví, zjevnou neúctu a přezíravost k jiným osobám apod. (z rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 7 Tdo 18/2012-45). Samotné vyprovokování střetu takto zhodnotit nelze. Rovněž není možno přijmout tvrzení o stísněných prostorech ani to, že stěžovatel jednal v silném rozrušení v důsledku zranění způsobených stěžovateli poškozeným, neboť tak závažná zranění nebyla u stěžovatele zjištěna.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu
stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu