ECLI:CZ:US:2014:4.US.1763.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1763/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, AK se sídlem 538 62 Bořice 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 č. j. 4 Tdo 27/2013-46, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. 4. 2012 č. j. 13 To 125/2012-748, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2011 č. j. 22 T 77/2011-676, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 22 T 77/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel a S. K. byli obžalováni a po provedeném dokazování uznáni vinnými přečinem podplácení, kterého se dopustili tím, že (stručně vyjádřeno) v blíže nezjištěné době v listopadu 2010 stěžovatel jako tehdejší starosta Úřadu městského obvodu X1 požádal stranického kolegu S. K., aby využil svých známostí a zjistil od reportérů Romana Svobody a Bohumila Rouba informace k jimi připravované reportáži do pořadu televize Prima Soukromá dramata, jež se měla týkat minulosti stěžovatele. Po osobních schůzkách a telefonátech s oběma reportéry jim S. K. nabídl částku 60 000 Kč jako úplatu za to, že reportáž nebude odvysílána, a dne 29. 11. 2010 na sjednané schůzce v restauraci X2, které se na počátku účastnil i stěžovatel, jim tuto částku předal; předmětnou finanční hotovost dal S. K. krátce předtím stěžovatel s vědomím, že obnos je určen na úplatek.
Okresní soud v Pardubicích odsoudil oba obžalované k peněžitým trestům v celkové výši 180 000 Kč se stanovením délky náhradního trestu, stěžovateli navíc uložil trest propadnutí 31 kusů bankovek přesně označených nominální hodnotou a sériovým číslem. K odvolání obou obžalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích po doplnění dokazování zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech a nově rozhodl tak, že oběma obžalovaným uložil peněžité tresty ve výši 300 denních sazeb po 360 Kč v celkové výměře 108 000 Kč, přiměřeně snížil výměru náhradních trestů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a stěžovateli uložil trest propadnutí zajištěných bankovek. Dovolání obou obviněných Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům nesprávné právní posouzení skutku, neboť je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podplácení. Upozornil, že jednání kladené mu podle skutkové věty za vinu, nespadá pod žádnou z judikovaných či teorií trestního práva přijímaných možností, jak spáchat skutek společným jednáním; závěr o spolupachatelství byl konstatován bez bližšího rozvedení pouze v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, a nikoliv ve výroku. Stěžovatel zpochybnil skutková zjištění okresního soudu a kritizoval způsob, jakým se s nimi soud vypořádal. Podle stěžovatele z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by se jakkoliv angažoval v jednání o zaplacení finanční částky za neodvysílání reportáže, naopak z výpovědí svědků vyplynulo, že iniciativa ohledně prodeje a ceny reportáže vzešla ze strany reportérů Svobody a Rouba. Jejich aktivní a cílené jednání, které mělo ve stěžovateli vyvolat dojem, že reportáž má mimořádně závažným způsobem poškodit jeho pověst a že nebude odvysílána, dostanou-li zaplaceno, označil za učebnicový příklad vydírání. Okresní soud proto nesprávně hodnotil jednání reportérů pouze jako neetické a nezabýval se otázkou, zda nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu vydírání či útisku, protože poskytnuté peněžité plnění by pak nemělo charakter úplatku, ale plnění vynuceného vydíráním nebo útiskem. Ke své účasti na schůzce v restauraci X2 stěžovatel uvedl, že na ni byl cíleně se zvyšujícím nátlakem vylákán, aby byl přítomen na sehrané akci, která ho měla diskreditovat. Stěžovatel negativně hodnotil jednání obou reportérů, jejich praktik a úroveň kvality jejich práce a vytkl okresnímu soudu, že při hodnocení otázky obecného zájmu tyto specifické okolnosti případu opomněl dostatečně zvážit.
Stěžovatel též vznesl řadu kritických připomínek souvisejících s dokazováním. Za zcela nepřijatelné označil důvody, pro které okresní soud považoval svědka Ropa za nevěrohodného a jeho výpověď za nevýznamnou a nesouhlasil se způsobem, jakým soud hodnotil výpovědi svědků Svobody a Rouba a spoluobžalovaného K. Vytkl okresnímu soudu, že bez řádného odůvodnění zamítl návrhy na doplnění dokazování výpověďmi dalších svědků, které navrhla obhajoba, a poukázal na to, že v řízení nebyl prokázán původ finančních prostředků; v této souvislosti připomněl výpověď svědka Svobody, podle které měl S. K. zpočátku tvrdit, že byl vyslán s nabídkou poskytnutí peněžní částky za neodvysílání reportáže nikoliv přímo stěžovatelem, ale politickou stranou ČSSD. Stěžovatel nabídl svoji verzi hodnocení důkazů a věnoval se i klíčovému obsahu reportáže - zásahu příslušníků Sboru národní bezpečnosti v roce 1983 v Kuněticích, z něhož následně vzešlo trestní stíhání a odsouzení O. B. Stěžovatel se jako tehdejší příslušník SNB akce účastnil, odmítl však jakoukoliv odpovědnost za tehdejší B. odsouzení a považoval za mimořádně nespravedlivé, byl-li v této věci i po uplynutí takřka třiceti let opakovaně osočován způsobem, jakým učinili pro televizi Prima pánové Svoboda a Roub. Vzhledem k tomu, že podstata trestní věci O. B. úzce souvisela s obsahem natáčené reportáže, stěžovatel navrhl, aby pro posouzení objektivity reportáže soud provedl důkaz spisy z trestního řízení vedeného proti O. B. a rehabilitačního řízení a aby vyslechl osoby, které v reportáži vypovídaly, tyto návrhy však byly odmítnuty.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).
V oblasti dokazování hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 Paktu, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Okresní soud v Pardubicích založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil přiměřené právní závěry. Skutečnost, že některé návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů odmítl, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť okresní soud vysvětlil, že je považoval za nadbytečné, směřující k objasnění již objasněných skutečností, či pro nedostatek relevantní souvislosti s předmětem řízení. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci.
K námitce opomenutí důkazů Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez logického odůvodnění odmítne provést. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného - takto o navržených důkazech usoudil Okresní soud v Pardubicích v projednávané věci. V takových případech nemusí dokonce i neodůvodněné zamítnutí důkazního návrhu nutně znamenat zásah do základního práva osoby, proti níž se řízení vede. Pokud jde o důkaz výslechem svědka, ani článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nevyžaduje předvolání a výslech každého svědka, kterého obhajoba navrhne. Úsudek o nezbytnosti či vhodnosti předvolání konkrétního svědka je na obecném soudu, který posuzuje užitečnost takového důkazu pro zjištění skutkového stavu.
Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele (resp. obou obžalovaných), jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných okresním soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích je zřejmé, jak se soud vyrovnal s uplatněnými odvolacími námitkami a jak rozhodl o konečné výměře trestu. Postup Okresního soudu v Pardubicích ani postup Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích nevykazuje rysy svévole a ani jiným způsobem neposkytuje prostor pro zásah Ústavního soudu. Stejný závěr Ústavní soud činí i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož přezkum byl zaměřen na posouzení otázky, zda popsaným jednáním došlo k naplněním všech znaků skutkové podstaty přečinu podplácení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na řadu námitek stěžovatelem opakovaně vznášených i v ústavní stížnosti, které vyústily v závěr o řádném objasnění skutku s odpovídající právní kvalifikací, včetně trestu uloženého podle zákonných kritérií.
Ústavní soud též nepřisvědčil stěžovatelově námitce o porušení čl. 14 odst. 1 Paktu, který zaručuje rovnost všech osob před soudem a právo každého na to, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje ... o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Obdobné záruky poskytují čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi a v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud neshledal, že by v průběhu řízení před soudy všech tří stupňů bylo stěžovateli bráněno v uplatnění jeho procesních práv či mu byla odepřena příležitost uplatnit námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny a trestu. Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích je zřejmé, že stěžovatel se účastnil hlavních líčení, kde mu byl dán prostor ke vznesení námitek proti obžalobě a návrhů na provedení důkazů k podpoře svých tvrzení (č. l. 584, 632, 670), účastnil se veřejného zasedání odvolacího soudu (č. l. 741), čerpal řádné i mimořádné opravné prostředky. Princip rovnosti účastníků řízení je v trestním procesu chápán relativně a postavení obviněného jako slabší strany je kompenzováno dodatečnými zárukami či do jisté míry překrýváno specifickými garancemi podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy, resp. podle čl. 14 odst. 3 a 5 Paktu, jejichž porušení, jak vyplývá ze shora uvedeného, Ústavní soud neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu