ECLI:CZ:US:2014:4.US.183.14.1
sp. zn. IV. ÚS 183/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ELEKTRO S.M.S., spol. s r. o. se sídlem Dobrovodská 43, České Budějovice, IČ: 407 43 624, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013 č. j. 1 Afs 78/2013-38 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2013 č. j. 10 Af 622/2012-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatelky změnilo rozhodnutím ze dne 19. 10. 2012 č. j. 7027/12-1200 rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2009 č. j. 228332/09/077910303594 tak, že správcem daně doměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 byla snížena z částky 1 548 000 Kč na částku 1 008 000 Kč. Důvodem doměření daně v rozsahu potvrzeném finančním ředitelstvím bylo, že stěžovatelka zahrnula mezi daňové náklady úhradu na marketingovou a reklamní činnost prováděnou společností EURO MVGA, a. s., a výdaje na prezentace na akcích "Air-show", "Porta 2006" a "Hurá do Krumlova", které fakturovala společnost ODMENA-plus, s. r. o. Finanční ředitelství rozhodovalo v návaznosti na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též "kasační soud") v této věci ze dne 15. 8. 2012 č. j. 1 Afs 41/2012-45.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 7. 2013 č. j. 10 Af 622/2012-41 správní žalobu stěžovatelky zamítl. [Poznámka: Jako žalovaný ve věci nadále vystupuje Odvolací finanční ředitelství, neboť s účinností od 1. 1. 2013 na tento správní orgán přešla působnost finančních ředitelství (§20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb.)].
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2013 č. j. 1 Afs 78/2013-38 kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Kasační soud poukázal na to, že se nejedná o opakovanou kasační stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť předmětem řízení před krajským soudem bylo nové správní rozhodnutí; současně zdůraznil, že nemá žádný důvod odstupovat od předchozích závěrů.
Nejvyšší správní soud ke stěžovatelčině argumentaci (ve věci provize vyplacené společnosti EURO MVGA) uvedl, že krajský soud v souzené věci, když odkázal na část správního spisu (kterým vyvrátil tvrzení stěžovatelky o tom, že nebyla nijak informována o plánovaném výslechu dvou svědků), ustanovení §77 odst. 1 s. ř. s. nijak neporušil. Kasační soud současně připomněl vlastní opakovanou judikaturu, když uvedl, že ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením správního řízení, plyne, že správní spis je obrazem a výsledkem tohoto správního řízení; ostatně stěžovatelka se v případě zájmu mohla s obsahem správního spisu v průběhu správního řízení seznámit. Na základě relevantních argumentů stěžovatelka také mohla učinit jakoukoliv část správního spisu spornou a o této věci by správní soud vedl dokazování.
Kasační soud dále poukázal na to, že stěžovatelka ve správní žalobě "autentičnost" ani správnost úředního záznamu (týkajícího se práva zástupce stěžovatelky účastnit se svědecké výpovědi) nijak nezpochybnila, kritizovala jen, že jí Finanční úřad v Říčanech jeden den před termínem svědeckých výpovědí vyrozuměl o výslechu formou SMS. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zpochybnění úředního záznamu teprve v kasační stížnosti je nepřípustné, neboť jde o důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.). Totéž platí o výhradě k výslechu konanému na Finančním úřadě v Rokycanech, kdy kasační soud navíc poukázal na to, že z kasační stížnosti není jasné, zda tato stěžovatelčina námitka vůbec představuje kasační bod.
Ke stěžovatelčině další argumentaci (a to již ve věci odměny za reklamní a marketingové služby zajištěné společností ODMENA-plus) kasační soud v prvé řadě ve shodě s rozsudkem č. j. 9 Afs 11/2011-68 uvedl, že v souzené věci je rozhodné posouzení právní otázky, zda stěžovatel splnil podmínky pro odečtení výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů od základu daně podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud v souzené věci (na níž nelze vztáhnout výjimku o uznatelnosti daňového nákladu podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů) zdůraznil, že stěžovatelka vynaložení výdaje neprokázala žádným jednoznačným, transparentním způsobem. Stěžovatelka sice původně argumentovala, že plnění poskytla společnost ODMENA-plus a po zpochybnění tohoto tvrzení správcem daně však zůstala u naprosto vágních tvrzení, čehož se ostatně držela i ve své kasační stížnosti. Je prý nerozhodné, kdo stěžovatelce plnění poskytl a kdo od ní převzal platbu, podstatné je, že někdo to určitě byl. Kasační soud proto konstatoval, že tato argumentace je ve flagrantním rozporu s judikaturou, které se stěžovatelka sama dovolává. Ke stěžovatelčině námitce, že krajský soud nikde nehodnotil svědeckou výpověď pana Pecla [námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] kasační soud zdůraznil, že výpověď svědka Pecla hodnotil krajský soud velmi podrobně, a to samostatně i v souvislosti s jinými důkazy (viz str. 7 a 8 rozsudku); námitka stěžovatelky se tak zcela míjí se skutečnou podobou kvalitní a přesvědčivé argumentace v odůvodnění rozsudku krajského soudu, na níž (kasační soud) odkázal. Nejvyšší správní soud konečně souhlasí se závěry krajského soudu, podle něhož by zkoumání daňového podvodu bylo pro účely této kauzy nadbytečné. Podstatné je, že správní orgány vyvrátily tezi, že by daňové plnění poskytla společnost ODMENA-plus. Stěžovatelce se ostatně nepodařilo prokázat, kdo jiný plnění opravdu poskytl. Otázka zavinění stěžovatelky je pro věc irelevantní. Kasační soud konečně uzavřel s tím, že stěžovatelkou uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007 č. j. 5 Afs 129/2006-142 se vztahuje k naprosto odlišné věci, v níž byl spor o unesení či neunesení důkazního břemene.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně připomněla dosavadní procesní stránku souzené věci. Následně (ve věci provize vyplacené společnosti EURO MVGA) poukázala - při použití srovnatelně stejné argumentace jako v kasační stížnosti - na tvrzená porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny; uvedla, že Nejvyšší správní soud v souzené věci pochybil, když vycházel z povinnosti rozporovat stěžejní skutečnosti již v řízení před krajským soudem. Stěžovatelka dále (ve věci odměny za reklamní a marketingové služby zajištěné společností ODMENA-plus) stručně shrnula věcnou část své argumentace a dále se domnívá, že veškeré jí předložené důkazní prostředky nebyly orgány veřejné moci označeny jako důkaz, případně byly považovány za nevěrohodné z důvodů neplnění slibů a jiných veřejnoprávních povinností na straně jejího dodavatele, což podle stěžovatelky vede k "interpretaci rozložení důkazního břemene" a k odpovědnosti obchodních partnerů takových dodavatelů.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že soudy postupovaly souladně se zjištěným stavem, z něj činily adekvátní závěry, jež korespondují s dotčenou judikaturou. Jejich závěry nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť především krajský soud jasně a zřetelně vysvětlil důvody pro zamítnutí správní žaloby, když se současně opřel o správná zjištění správních orgánů. Ústavní soud za této situace nemůže akceptovat poukazy stěžovatelky (ostatně srovnatelné s její argumentací v rámci kasační stížnosti), pro které oba soudy odmítly její návrhy, neboť tyto ve výše uvedeném kontextu postupovaly věcně a přehledně uvedly důvody pro svá rozhodnutí.
Stěžovatelce nelze dát za pravdu ani v tom, že by kasační soud pochybil, když vycházel ze stěžovatelčiny procesní povinnosti rozporovat stěžejní skutečnosti již v řízení před krajským soudem nebo když argumentovala neplněním slibů. Ústavní soud musí za této situace připomenout tradiční zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tj. bdělým náleží právo. V řízení před Ústavním soudem, stejně jako před civilními soudy, nelze následně v souzené věci řešit kroky, jež měly být učiněny v jiných řízeních a dříve; stěžovatelčin poukaz na nesplněné sliby dodavatele jen svědčí o adekvátním závěru správních soudů o nejasnosti, nekonkrétnosti a vágnosti stěžovatelčiny argumentace.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu