ECLI:CZ:US:2014:4.US.1898.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1898/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vratislava Struneckého, zastoupeného JUDr. Jindřichem Šperglem, advokátem se sídlem ul. 17. listopadu 2669, 276 01 Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. j. 3 Ads 92/2012-13 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č. j. 42 Ad 135/2011-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 a 95 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, bylo dne 19. 5. 2008 vydáno rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ-45250-45/VD-Ro-2008, kterým bylo rozhodnuto o tom, že stěžovateli od 1. 5. 2008 nenáleží měsíční sirotčí důchod ve výši 4 056 Kč, protože dnem 18. 4. 2008 zanechal studia na střední škole, a nesplňoval tak nadále zákonné podmínky nároku na sirotčí důchod. Na základě žádosti stěžovatele ze dne 1. 10. 2008 byl stěžovateli sirotčí důchod opětovně přiznán v měsíční výši 3 054 Kč, a to v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou ustanovení §53 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Dne 21. 1. 2010 stěžovatel podal žádost o úpravu výměry sirotčího důchodu s tím, že mu má být sirotčí důchod nově určen s přihlédnutím k §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, tedy tak, aby procentní výměra důchodu nebyla nižší než procentní výměra, která stěžovateli náležela ke dni zániku nároku na důchod. Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra žádosti stěžovatele rozhodnutím ze dne 5. 4. 2011 č. j. OSZ-45250-67/D-2011 nevyhověl a následně rozhodnutím ze dne 29. 4. 2011 č. j. OSZ-45250-72/M-Šp-2011 zamítl i námitky proti prvostupňovému rozhodnutí. Proti uvedeným správním rozhodnutím podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právním názorem správního orgánu. Proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl.
Předmětem řízení před správními orgány i obecnými soudy byla otázka, zda měl být stěžovateli na základě jeho žádosti ze dne 21. 1. 2010 přiznán sirotčí důchod v souladu s ustanovením §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, zakotveném do právního řádu zákonem č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "novela zákona o důchodovém pojištění"), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010. Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a následně i správní soudy dospěly k závěru, že ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění v projednávaném případě použít nelze, jelikož toto ustanovení se aplikuje pouze na důchody, na něž vznikl nárok po účinnosti novely zákona o důchodovém pojištění, což ovšem stěžovatelův případ nebyl.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. Porušení svých základních práv spatřuje ve skutečnosti, že orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a následně i správní soudy nesprávně vyložily absenci speciálního přechodného ustanovení v novele zákona o důchodovém pojištění, kterou je dle stěžovatele třeba vykládat tak, že ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se mělo vztahovat zpětně i na důchod, který mu byl přiznán ve snížené výši na základě jeho žádosti ze dne 1. 10. 2008. Stěžovatel vychází z předpokladu, že orgány rozhodující o jeho důchodu měly použít výklad pro něj nejpříznivější a přiznat mu tak důchod ve výši, na který by měl nárok, pokud by na jeho situaci dopadalo ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Absenci speciálního přechodného ustanovení je dle stěžovatele třeba vykládat tak, že se jedná o zřejmé opomenutí zákonodárce, jako tomu bylo i v případě předchozí neexistence samotného ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Pokud by zákonodárce chtěl, aby zde byla na základě právní úpravy určitá skupina sirotků, na které by příznivější úprava zakotvená novelou zákona o důchodovém pojištění nedopadala, jistě by to dle stěžovatele výslovně stanovil, jak to učinil i v ustanovení §82a odst. 5 zákona o důchodovém pojištění. V důsledku rozhodování soudů ve správním soudnictví došlo tedy dle stěžovatele k porušení zásady rovnosti před zákonem, neboť se ve stejné situaci jedná se srovnatelným subjektem různě.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud především podotýká, že argumentačně zcela shodnou ústavní stížností se zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1789/13 ze dne 8. 8. 2013, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ačkoli se v daném případě řešila otázka důchodu vdovského, je možno závěry učiněné v citovaném usnesení plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť právní úprava obou důchodů (tedy vdovského a sirotčího) byla, co do problematiky vytyčené v ústavní stížnosti, zcela totožná.
Jádro ústavní stížnosti tvoří námitka porušení práva na rovnost před zákonem vyplývajícího z čl. 1 Listiny. Stěžovatelova argumentace vychází z předpokladu absence přechodného ustanovení v novele zákona o důchodovém pojištění, z níž je stěžovatelem dovozována povinnost vykládat novou úpravu ve prospěch osob, jichž se dotýká. Ústavní soud se nicméně ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu a konstatuje, že taková argumentace je v projednávaném případě irelevantní, neboť novela zákona o důchodovém pojištění obsahuje výslovnou úpravu pro řešení této situace. Konkrétně v čl. II bodu 1 je zařazeno obecné přechodné ustanovení, na které poukázal již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí a které zní: "O nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 2010 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před tímto dnem, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle právních předpisů účinných před tímto dnem." Článek II novely zákona o důchodovém pojištění obsahuje celkem patnáct bodů a výše citované ustanovení je v něm následováno speciálními přechodnými ustanoveními, dopadajícími na různé situace, na něž je pamatováno v souvislosti s účinností novely zákona o důchodovém pojištění, přičemž speciální přechodné ustanovení k aplikaci ustanovení §53 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se mezi nimi nenachází. Úvaha stěžovatele je tedy postavena na předpokladu neexistence přechodného ustanovení, který však, jak plyne ze shora uvedeného, neodpovídá skutečnosti.
Vzhledem k řečenému Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i správní soudy řádně aplikovaly příslušný právní předpis a svůj postup dostatečně odůvodnily, pročež lze na tuto část odůvodnění napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Za takové situace pak nelze hovořit o porušení principu rovnosti před zákonem, neboť právní norma byla interpretována a aplikována v souladu se svým zněním i smyslem a ze stěžovatelovy ústavní stížnosti ani známé rozhodovací praxe správních soudů nevyplývá, že by v jakémkoliv obdobném případě byla předmětná právní norma vyložena a aplikována odlišným způsobem. Pro úplnost se dodává, že v případě nároků plynoucích z důchodového pojištění zastává Ústavní soud názor, že v této oblasti nelze použít rozšiřující výklad (viz nález ze dne 12. 12. 2000 sp. zn. II. ÚS 376/2000) a že je nutno respektovat zvláštní povahu sociálních práv a nároků z nich plynoucích (viz např. nález ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 a nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 8/07).
Zbytek uplatněných námitek představuje polemiku ohledně skutečného úmyslu zákonodárce, která však není podepřena relevantními argumenty, jež by mohly vyvrátit přesvědčivé vývody Nejvyššího správního soudu založené mimo jiné na důvodové zprávě k novele zákona o důchodovém pojištění (zákon č. 306/2008 Sb.). Toliko pro úplnost tedy Ústavní soud dodává, že předmětná právní úprava představuje promítnutí ústavního práva na hmotné zabezpečení jednotlivce, jak je zakotvuje čl. 30 Listiny ve vztahu ke skupinám osob, které byly určitým negativním způsobem postiženy. Toto právo náleží do kategorie hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů (zde zákon o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném pro nárok stěžovatele), které tato práva provádějí [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85)]. Z toho důvodu je v oblasti takových práv pole pro působení a uvážení zákonodárce mnohem širší a Ústavní soud do jeho působnosti může zasáhnout jen v nejextrémnějších případech legislativní libovůle či narušení samotného základu Listinou zakotvených práv. Nic takového však v případě předmětné právní úpravy neshledal. Rovněž zde je možno poukázat na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 549/09, o které se napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu taktéž opírá.
Pokud stěžovatel uvádí, že je trestán za to, že ze zdravotních důvodů ukončil studium na jedné škole, aby mohl nastoupit na školu jinou, Ústavní soud podotýká, že v případě nemožnosti soustavné přípravy na budoucí povolání plynoucí ze zdravotních důvodů dítěti nárok na sirotčí důchod vůbec nezaniká (viz §20 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dále domáhal zrušení napadených rozhodnutí z důvodu, že tato rozhodnutí jsou dle jeho názoru v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ovšem na základě ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli bylo v souladu se zákonem umožněno obrátit se se svými návrhy na příslušné správní orgány a soudy, které se těmito návrhy věcně a důkladně zabývaly. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a vypořádávají se se všemi vznesenými námitkami.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu