ECLI:CZ:US:2014:4.US.1921.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1921/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, s.r.o., Praha 2, Sokolská třída 60, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2013, č.j. 37 T 5/2012-2006, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2013, č.j. 2 To 44/2013-2270, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, č.j. 7 Tdo 180/2014-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ustanovení §283 odstavců 1 a 2, písmeno b), c) a odstavce 4 písmeno c) trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců do věznice se zvýšenou ostrahou, byl mu uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a dále trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci citovaným rozsudkem zamítnul. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl stíhán a odsouzen pro uvedené jednání, jehož se měl dopouštět ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel je však přesvědčen, že soudy provedený výklad je natolik extenzivní, že je v rozporu s principem spravedlivého procesu, a proto jej není možno akceptovat. Soudy navzájem převzaly konstrukci, podle které měl být naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty, domluva pachatelů o dodávce a distribuci drogy. Takový závěr však, podle stěžovatele, z provedených důkazů neplyne. Stěžovatel je tak v rozporu s ústavními principy uznán vinným ze spáchání nejtěžší formy tohoto trestného činu. Stěžovatel proto soudům vytýká nesprávné právní hodnocení jednání, pro které byl souzen a nepřiměřeně přísně odsouzen. Nejvyšší soud v řízení odkázal na svůj judikát (rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012), který považuje stěžovatel za nesprávný. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jakkoliv bylo v ústavní stížnosti avizováno její dodatečné doplnění, nestalo se tak.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 5/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, jakož i z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel opakovaně uplatňuje svoji obhajobu, a to tvrzením o špatném právním posouzení věci, bagatelizací svého podílu na páchané trestné činnosti, nepřiměřenosti trestu, neprůkaznosti důkazů a nevěrohodnosti spoluodsouzených osob. Je pochopitelné, že, a to i s ohledem na udělený trest, je stěžovatel nespokojen se závěry obecných soudů v jeho věci, tvrzená pochybení však v napadených rozhodnutích Ústavní soud nenalezl. Ústavou je soudní moc svěřena soudům k tomu, aby se znalostí konkrétních okolností případu rozhodovaly o tom, jaké důkazy nezbytné pro objasnění věci provedenou a jak výsledky svého zkoumání posoudí. Jsou přitom vázány procesními předpisy i ústavními normami, které limitují jejich činnost. V projednávaném případě zákonné ani ústavní meze při posuzování věci obecné soudy nepřekročily.
Mimo projev nesouhlasu s napadenými rozhodnutími stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pro úplnost IV. senát Ústavního soudu dodává, že ústavní stížnost spoluobviněné, která měla, dle tvrzení stěžovatele, představovat jeho jediný kontakt s trestnou činností, odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 1928/14, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu