ECLI:CZ:US:2014:4.US.1956.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1956/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti RUBIKON stavby s. r. o., se sídlem Praha 8, Voctářova 109/12, IČ: 256 86 313, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 507/8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. ledna 2014 č. j. 23 C 218/2012-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. června 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. ledna 2014 č. j. 23 C 218/2012-69 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 23 C 218/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 12. října 2012, se žalobce Mgr. Přemysl Jindra domáhal po stěžovateli zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud vydal platební rozkaz ze dne 3. prosince 2012 č. j. 23 C 218/2012-15, proti kterému podal stěžovatel odpor. Po provedeném soudním řízení obvodní soud vydal rozsudek, který byl napaden ústavní stížností. Obvodní soud dovodil oprávněnost nároku žalobce, který provedl pro stěžovatele požadovaný úkon - zpracování požární zprávy, a poté vystavil fakturu ze dne 3. srpna 2011 na zaplacení žalované částky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že není ve věci pasivně legitimován, neboť žalobce měl svůj nárok uplatnit u toho, kdo jej výkonem činnosti pověřil. Podle názoru stěžovatele se v daném případě jedná o naprosto zjevnou libovůli soudu, když na předmětný vztah bylo aplikováno zcela nepřípadné ustanovení, které se použije pro případy zákonného zastoupení, kdy podnikatel při provozu podniku pověří osobu určitou činností. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí vychází z domněnek a subjektivních pocitů žalobce, provedené důkazy pak neodpovídají zjištěným skutkovým tvrzením, soud se s provedenými důkazy nevypořádal a rozhodnutí je tak nesrozumitelné. Napadené rozhodnutí označil stěžovatel rovněž za rozhodnutí překvapivé, neboť soud nesdělil svůj předběžný právní názor. Toto rozhodnutí, podle tvrzení stěžovatele, vykazuje i znaky přepjatého formalismu, neboť soud se řádně nezabýval všemi okolnostmi případu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku s učiněnými závěry soudem prvního stupně, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovatel měl dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, ve kterém byla řešena odpovědnost státu za nezákonně provedenou domovní prohlídku, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Napadené rozhodnutí tedy nelze považovat za učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v nepřiložení kopie napadeného rozhodnutí (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. července 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu