ECLI:CZ:US:2014:4.US.1996.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1996/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Dušana Juříčka, t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Ing. Mgr. Jaroslavem Kuželem, advokátem se sídlem Jičín, 17. listopadu 1074, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2014 č. j. 6 To 102/2013-985 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 11 Tvo 6/2014-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, a označené usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 5, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst.00A01 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popírá existenci důvodů pro útěkovou vazbu a tvrdí, že soudy při dovozování tohoto vazebního důvodu vycházely pouze z trestní sazby stanovené pro trestný čin, pro nějž je stěžovatel stíhán, aniž by podrobněji uvedly a zhodnotily konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu z toho, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že relevance vazebních důvodů je snížena vzhledem k dlouhodobosti trvání vazby. Největší důraz však stěžovatel klade na zpochybnění své viny za trestný čin vraždy podle §29 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za který byl již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2013 sp. zn. 54 T 1/2013 uznán vinným, když podrobně poukazuje na údajné nedostatky dokazování provedeného v průběhu trestního řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonných důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci shledáno nebylo.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že se trestní soudy patřičně zabývaly veškerými podstatnými argumenty stěžovatele (včetně argumentace směřující k nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a zárukou matky stěžovatele). Tato argumentace byla spolehlivě vyvrácena a existence důvodu pro trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu byla řádně, srozumitelně a logicky vysvětlena a odůvodněna.
Ústavní soud se zcela ztotožňuje s tím, že i když běh času opravdu může oslabovat význam skutečností odůvodňujících vazbu, nelze z toho vyvozovat, že vždy musí dojít k úplnému vymizení důležitosti takových okolností, které zakládají naplnění podmínek pro omezení osobní svobody obviněného vazbou. V dané věci přitom existuje skutečnost, která naopak zesílila důvodnost útěkové vazby, a tou je již zmíněné odsouzení stěžovatele pro stíhaný trestný čin vraždy a uložení patnáctiletého trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. I když toto rozhodnutí (v době podání ústavní stížnosti) nebylo pravomocné, jeho existence jednak potvrzuje důvodnost samotného trestního stíhání a jednak z něj jednoznačně vyplývá hrozba uložení konkrétního vysokého trestu. Ústavní soud přitom již v minulosti dovodil, že tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09).
Ústavní soud dále považuje za vhodné podotknout, že na základě podané stížnosti posuzoval toliko napadená rozhodnutí trestních soudů týkající se vazby stěžovatele, nikoli odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jehož se (jak bylo uvedeno) týká podstatná část námitek stěžovatele. Pro otázku dalšího trvání vazby má tento rozsudek význam pouze ve výše uvedených souvislostech a jeho přezkumu lze dosáhnout podáním odvolání, popř. dovolání.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu