ECLI:CZ:US:2014:4.US.2029.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2029/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Smutného a Vlasty Smutné, zastoupených Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Bořetín 73, Kamenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 3013/2012-132, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 214/2011-89, výrokové části II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 č. j. 29 Co 292/2009-50 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 29 Co 292/2009-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 věta první Ústavy.
II.
V souzené věci stěžovatelé (žalovaní) žalobou pro zmatečnost napadli usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 29 Co 292/2009-76 (mimo jiné) ve výroku II., jímž byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 2. 2009 č. j. 10 C 234/2007-56 ve výroku I., kterým byla stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 230 248,20 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou 2), zrušen a řízení v této části zastaveno (pro zpětvzetí žaloby), a to z důvodu uvedeného v §229 odst. 4 o. s. ř. Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 4. 4. 2011 č. j. 29 Co 292/2009-50 výrokem II. žalobu pro zmatečnost (v části týkající se výroku II.) zamítl.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 214/2011-89 výrokem I. citované usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Vrchní soud [poté, co uvedl, proč stěžovatel 1) není procesně legitimován k podání odvolání v této části souzené věci] konstatoval nedůvodnost podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. ze strany stěžovatelky 2), neboť uvedený důvod zmatečnosti je možno vztáhnout jen na zastavení odvolacího řízení podle §211 ve spojení s §104 o. s. ř., nebo na zpětvzetí odvolání podle §207 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 3013/2012-132 dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění (mimo jiné) poukázal na to, že podle §229 odst. 4 o. s. ř. by mohla být žaloba pro zmatečnost podaná stěžovateli proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 29 Co 292/2009-76 důvodná, jen kdyby bylo zastaveno odvolací řízení podle §211 a §104 o. s. ř., a to pro nedostatek podmínek řízení, nebo podle §207 odst. 2 o. s. ř. pro zpětvzetí odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 783/2005 a ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 972/2005). Dovolací soud považoval za správný také závěr odvolacího soudu, že stěžovatelé mají postavení samostatných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2599/98) a že stěžovatel 1) nebyl k podání žaloby pro zmatečnost proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 29 Co 292/2009-76 subjektivně 1egitimován, neboť tato část napadeného usnesení se ho netýkala. Nejvyšší soud konečně uvedl, že námitky uplatněné stěžovateli v dovolání (včetně položených otázek zásadního právního významu) ve skutečnosti nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelů s výrokem II. usnesení krajského soudu napadeným zmatečnostní žalobou (případně s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 2. 2009 č. j. 10 C 234/2007-56), a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud musí následně podotknout, že podrobnější obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy; obdobné ostatně platí - jak bude vzápětí připomenuto - o obsahu ústavní stížnosti podané ve věci.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně prakticky shoduje s jejich dovoláním, zdůraznili věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která navíc pod bodem B obsáhle cituje podání stěžovatelů (žalovaných) ze dne 24. 3. 2010 (podání označené jako "Doplnění žaloby pro zmatečnost"), neuvádí další argumentaci a opětovně připomínají, že senát odvolacího soudu teprve v průběhu soudního jednání (nikoliv na začátku) dal žalobci opakovaný ústní podnět ke zpětvzetí žaloby; dále, že žalovaná částka byla žalobci uhrazena nikoliv na základě svobodné vůle žalovaného (správně žalovaných/stěžovatelů), nýbrž z donucení a odvolací soud tyto jejich důvody nepodřadil bez podrobnějšího odůvodnění pod "závažné důvody" ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé v rámci ústavní stížnosti podali také návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 29 Co 292/2009-89, který výrokem I. pro opožděnost odmítl odvolání stěžovatele 1) proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 2. 2009 č. j. 10 C 234/2007-56.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 3013/2012-132, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 214/2011-89 a výrokové části II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 č. j. 29 Co 292/2009-50 jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatelů s rozhodnutími civilních soudů; důsledně vzato jedná se v prvé řadě o polemiku s argumentací uvedenou v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 29 Co 292/2009-76, které však samo o sobě ústavní stížností napadeno není. Ústavní soud nezjistil v těchto rozhodnutích žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, a to i ve vztahu k citovanému rozhodnutí krajského soudu, který jasně a zřetelně vysvětlil důvody [jež ostatně vyplývají z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 30. 9. 2009 (č. l. 73 až 74)] pro zastavení řízení v příslušné části a zrušení rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 2. 2009 č. j. 10 C 234/2007-56 ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou 2); krajský soud ostatně také náležitě odůvodnil, proč nepovažuje skutečnosti uvedené stěžovatelkou 2) za závažně, resp. za takové, aby opodstatňovaly důvodný nesouhlas se zpětvzetím žaloby (srov. č. l. 78). Obecné soudy v rámci ústavní stížností napadených předmětných rozhodnutí (tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 3013/2012-132, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 214/2011-89 a výrokové části II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 č. j. 29 Co 292/2009-50) věcně posoudily a vysvětlily důvod, pro který usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 29 Co 292/2009-76, jímž bylo ve výroku II. rozhodnuto o zrušení rozsudku soudu I. stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou 2) a o zastavení řízení v této části podle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř. (pro zpětvzetí žaloby), není způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.; taková žaloba pro zmatečnost není přípustná. Ústavní soud navíc ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu neshledává v ústavní stížnosti kritickou argumentaci.
Pouhá polemika stěžovatelů se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatelů nutně musí jevit jako spektakulární a lichá. Stěžovatelé posouzení věci v řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignorují.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelé se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jejich trvale se opakující výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatelů neshledal.
Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud konečně ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2012 č. j. 29 Co 292/2009-89 konstatuje, že toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 9. 3. 2012. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z obsahu spisu však plyne, že od doručení napadeného usnesení právnímu zástupci stěžovatele do svěření ústavní stížnosti poštovní přepravě dne 27. 6. 2013 uplynula doba podstatně delší, než zákon o Ústavním soudu připouští.
Proto ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v této části jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu