ECLI:CZ:US:2014:4.US.2034.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2034/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Baráka, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2013 č. j. 15 C 271/2011-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedeným usnesením vyloučil k samostatnému projednání řízení o částce pět milionů korun s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 6. 10. 2011 do zaplacení, neboť žalobce (dále jen "stěžovatel") ani po poučení podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. řádně nedoplnil svá tvrzení a soud z důvodu řádné projednatelnosti návrhu učinil jak výše uvedeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především tím, že Obvodní soud pro Prahu 2 nesprávně a nedostatečně posoudil aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."); dále, že soud v řízení provedené důkazy řádně nevyhodnotil, když s ohledem na stěžovatelem tvrzenou nemajetkovou újmu nerozlišil dvě časová období (před a po 27. 4. 2006) a nerespektoval stěžovatelovo tvrzení, že jedenáctiletým trestním řízením došlo k jednoznačnému způsobení morální újmy jemu i jeho blízkým.
Obsah ústavní stížností napadeného usnesení, jakož i průběh řízení ve věci, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak i procesní stránka jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podstatou ústavní stížnosti je v prvé řadě pouze polemika stěžovatele s aplikací zákona č. 82/1998 Sb. ve věci samé a posouzení toho, zda došlo ke způsobení nemajetkové újmy v období předcházejícím a v období následujícím po přijetí zákona č. 160/2006 Sb. Napadené procesní rozhodnutí je dostatečně odůvodněno; argumentace stěžovatele se navíc týká především vlastní žalované věci a nikoliv ústavní stížností napadeného rozhodnutí a není proto ani přiléhavá.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu orgánu ochrany ústavnosti umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nenaplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3934/12, IV. ÚS 2217/13, I. ÚS 2687/13, III. ÚS 1608/14, III. ÚS 1943/14).
Za dané situace Ústavní soud nezjistil v napadeném rozhodnutí okolnosti, které by svědčily o zásahu do základních práv stěžovatele. O ústavněprávně relevantní exces či libovůli v interpretaci aplikovaného podústavního práva očividně nejde; obecným soudem uplatněný právní názor je řádně, srozumitelně a logicky odůvodněn.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu