ECLI:CZ:US:2014:4.US.2137.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2137/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Dušana Hatnančíka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Kašparem, Nad Šutkou, 1811/12, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 14 To 59/2014 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. Nt 544/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 12. 4. 2014 ve 21:40 hod. byl stěžovatel zadržen orgány Policie ČR, Obvodní oddělení Kolín, dne 13. 4. 2014 byl stěžovatel vyslechnut policejním orgánem a dne 14. 4. 2014 ve 12:45 hod. byl státním zástupcem podán návrh na jeho vzetí do předběžné vazby, neboť na stěžovatele byl vydán evropský zatýkací rozkaz. Stěžovatel brojí především proti tomu, že před soudce Krajského soudu v Praze byl předveden až dne 15. 4. 2014 v 7:45 hod. K samotnému vazebnímu zasedání tak došlo až po 58 hodinách, což je v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého "Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.". Jak plyne již se shora uvedeného, krajský soud rozhodl v případě stěžovatele o uvalení předběžné vazby. Proti usnesení o vzetí do předběžné vazby podal stěžovatel stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem orgánu činného v trestním řízení došlo k zásadnímu zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8 Listiny. V souvislosti s tím stěžovatel odkazuje na související judikaturu Ústavního soudu (např. nález II. ÚS 530/06, II. ÚS 630/02, I. ÚS 2244/07).
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Do úvah plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel založil ústavní stížnost v podstatě na jediné námitce, podle níž nebyl předán do 48 hod. od svého zadržení soudu. Ústavní soud se tímto tvrzením stěžovatele zabývat nemohl, a to s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se projevuje mimo jiné i v požadavku, aby stěžovatel uplatnil námitky, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, alespoň v obecné rovině již v řízení před obecnými soudy. Jak z ústavní stížností napadených usnesení, tak i z přiložené stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v řízení před obecnými soudy tuto námitku vznesl a v řízení před Ústavním soudem se tak jedná o nepřípustné novum.
Nad nezbytnou míru odůvodnění Ústavní soud uvádí, že i za předpokladu, že by stěžovatel v předchozím řízení tuto námitku vznesl, nebylo by lze ústavní stížnosti vyhovět. Důvodem je především ta skutečnost, že v souvislosti s posuzováním okamžiku předání stěžovatele soudu, je podstatné, kdy byl státním zástupcem podán návrh na jeho vzetí do vazby, k tomu srov. např. IV. ÚS 559/2010 nebo II. ÚS 4237/12. Argumentuje-li stěžovatel nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 530/06, II. ÚS 630/02, I. ÚS 2244/07, nutno konstatovat, že tyto se vztahují na určení počátku doby, od níž se počítá omezení osobní svobody, nikoli od kdy se počítá lhůta pro předání obviněného soudu. K omezení osobní svobody stěžovatele došlo dne 12. 4. 2014 ve 21:40 hod. a dne 14. 4. 2014 ve 12:45 hod byl podán státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze návrh na vzetí do vazby. Je zjevné, že zákonná lhůta 48 hod. byla zachována. Předání soudu nelze vykládat tak, že by obviněný musel být ve výše zmíněné lhůtě soudu předán i fakticky.
Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu