ECLI:CZ:US:2014:4.US.2149.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2149/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Jiřího Syrovátky, právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Vacíkem, Vlastina 23, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 26 Cdo 4291/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 30 Co 82/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 6 C 163/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. X1 nacházejícím se v objektu bydlení - budově vedené pod popisnými čísly X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11 a X12, postavené na pozemcích p. č. Y1, Y2, Y3, Y4, Y5, Y6, Y7, Y8, Y9, Y10, Y11, Y12, Y13, Y14, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. A1 pro katastrální území Stodůlky. Vedlejší účastník - Pražské stavební bytové družstvo - vznesl v průběhu řízení vzájemný návrh, aby soud uložil stěžovateli povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat vedlejšímu účastníkovi. Soud prvního stupně v ústavní stížností napadeném rozsudku rozhodl tak, že žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi zamítl a návrhu vedlejšího účastníka vyhověl. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
V době podání žaloby vycházel stěžovatel z toho, že mu ke spornému bytu svědčí nájemní právo z nájemní smlouvy. V průběhu odvolacího řízení však dospěl k závěru, že se nejedná o typizovanou nájemní smlouvu, ale o smlouvu inominátní s prvky smlouvy kupní. Hlavní část argumentace stěžovatele spočívá v tom, že z jeho strany došlo ve prospěch prodávajícího k úhradě sjednané kupní ceny a prodávající předal stěžovateli bytovou jednotku do držby, čímž došlo k uzavření kupní smlouvy. Navzdory výše uvedenému není stěžovatel doposud zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Stěžovatel koupil nemovitost od úpadce, převzal ji do držby a úpadce s ním vždy jednal jako s vlastníkem. V souvislosti s uvedeným stěžovatel namítá, že obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost otázce vydržení nemovitosti (stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 a I. ÚS 353/04). Dále stěžovatel vyzvedl tu skutečnost, že po zaplacení kupní ceny 794.208,- Kč je požadavek vedlejšího účastníka na vyklizení bytu rozporný s dobrými mravy. Stěžovatel snesl celou řadu důkazů, které měly osvědčit jeho právní vztah k nemovitosti. Na jejich základě však dospěly obecné soudy toliko k závěru, že na straně obou účastníků došlo v minulosti k řadě pochybení. Nicméně následky z těchto pochybení je nucen nést pouze stěžovatel. Vzhledem k tomu, že je stěžovatel po více jak 17 let vedlejším účastníkem opakovaně přesvědčován, že je faktickým vlastníkem bytu, lze u něj hovořit o tzv. legitimním očekávání nabytí vlastnického práva. Pokud obecné soudy tuto skutečnost nezohlednily, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
V předmětném případě se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Zatímco v řízení před soudem prvního stupně vyšel z toho, že nájemní smlouva mezi ním a bytovým družstvem byla uzavřena konkludentně, pro účely odvolacího řízení svoji argumentaci zásadně změnil, a to v tom smyslu, že se nejedná o smlouvu nájemní, nýbrž smlouvu inominátní s prvky smlouvy kupní. Nalézací soud se v rámci odůvodnění svého rozsudku zabýval povahou právního vztahu, na jehož základě stěžovatel výše specifikovanou nemovitost užívá. Dospěl přitom k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat vznik nájemní smlouvy, neboť předáním bytu a jeho faktickým užíváním nájemní smlouva vzniknout nemůže. Uvědomění si této základní souvislosti pak zřejmě stálo za změnou právní argumentace v odvolacím řízení, kdy stěžovatel přišel s námitkou, že v jeho případě nebyla uzavřena smlouva nájemní, nýbrž smlouva inominátní s prvky smlouvy kupní. S ohledem na koncentraci řízení a nemožnost namítat nové důkazy až v odvolacím řízení (srov. §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) je další zkoumání této námitky bezpředmětné a obecným soudům tak není čeho vytknout - zvláště pak za situace, kdy sám stěžovatel nemá zjevně postaveno na jisto, z čeho své právo k užívání sporné bytové jednotky odvozuje.
S posouzením právního titulu, na jehož základě stěžovatel užívá spornou nemovitost, nutně souvisí i výsledné hodnocení vzájemné žaloby, týkající se vyklizení bytu, neboť bez právního titulu nelze považovat užívání bytu za oprávněné. Odkazuje-li stěžovatel na výše zmíněné nálezy Ústavního soudu, nutno konstatovat, že s těmito se v rámci svého odůvodnění vypořádal již odvolací soud, když poukázal na odlišný skutkový stav věci. Ten plyne především z té skutečnosti, že v řízení nebylo prokázáno, že by se vlastník nemovitosti někdy zavázal k převodu vlastnictví. Je nepochybné, že ze strany bytového družstva byly učiněny kroky, v nichž je pro futuro předjímán převod vlastnického práva k nemovitosti, nicméně tento závazek je vysloven pouze v obecné rovině a stejně tak z něj nelze dovodit, že by stěžovatel byl snad na základě těchto úkonů dokonce vlastníkem nemovitosti. Odvolací soud a posléze i dovolací soud se dále zcela správně zabýval, v souvislosti se stěžovatelem zaplacenou částkou 794.208,- Kč, výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Na tomto místě soudy přiléhavě uzavřely, že stěžovatel užíval byt cca 17 let bez toho, aniž by platil nájem a výše uvedenou částku lze tak považovat za "odbydlenou". Ústavní soud nemá za to, že by výše uvedený závěr nebylo lze považovat za ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel porušení svého legitimního očekávání, není od věci poukázat na zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04, z něhož mimo jiné vyplývá, že "Legitimní očekávání ovšem nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu stěžovatele vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy ČR) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.". V předmětném případě se tak nejedná ani tak o otázku legitimního očekávání, jako spíše předsmluvní odpovědnosti vlastníka.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu