ECLI:CZ:US:2014:4.US.2157.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2157/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Kutheila, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 138/2013-84 ze dne 3. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 170/2010-104 ze dne 18. 10. 2013 a rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze č. j. ZKI-O-24/167/2010/Ves ze dne 16. 4. 2010 ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 12. 1. 2003 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu návrh na opravu údajů v katastrálním operátu dle §8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v rozhodném znění, spočívající v doplnění parcely pozemkového katastru č. X1 o výměře 399 m2 na jeho list vlastnictví č. X2. Ve svém návrhu stěžovatel uvedl, že jak plyne z rozhodnutí státního notářství pro Prahu 10 ze dne 7. 5. 1987 č. j. 10 D 1743/86-45 předmětnou parcelu zdědil na základě závěti po Jarmile Polednové. Dne 19. 6. 2003 vydal jmenovaný správní orgán oznámení o neprovedení opravy v údajích katastrálního operátu č. j. OR-142/2003-101/1 s tím, že tato parcela není v citovaném rozhodnutí státního notářství zahrnuta. S tímto oznámením následně vyjádřil stěžovatel nesouhlas a uvedl, že pozemek p. č. X1 v rozhodnutí státního notářství není proto, že toto rozhodnutí vycházelo z evidence katastru nemovitostí. Zároveň však neexistuje právní titul, kterým by Jarmila Polednová předmětný pozemek převedla na třetí subjekt. Správní orgán prvního stupně stěžovateli následně zaslal sdělení a výzvu ze dne 14. 10. 2008, jehož přílohou byl záznam podrobného měření změn ze dne 21. 7. 2008 č. 823-44/2008. Na předmětné sdělení a výzvu pak navazovala dvě sdělení o opravě jiné nesprávnosti ze dne 6. 1. 2009 a ze dne 24. 6. 2009. Návrhu stěžovatele pak správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 27. 10. 2009 č. j. OR-142/2003-101, nevyhověl a zároveň rozhodl, že v katastru nemovitostí bude zapsán záznam podrobného měření změn č. 823-44/2008, kterým byly vytvořeny parcely č. A1, A2, B14-17 a C4-7, stanovil, kdo bude nadále evidován jako jejich vlastník, jakož i že parcely č. B12, B1, C2 a C/1 budou nadále evidovány v geometrickém a polohovém určení daném ZPMZ č. 823-44/2008.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel jako jediný z účastníků řízení odvolání, o němž rozhodl Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím, kterým dle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších změn, změnil výroky rozhodnutí prvního stupně tak, že - zkráceně vyjádřeno - a) návrhu stěžovatele se nevyhovuje; b) správní orgán prvního stupně z moci úřední opraví chybu v údajích v katastrálním operátu dle §8 katastrálního zákona; c) mění se výrok o tom, kdo bude evidován jako vlastník jednotlivých pozemků tvořících původně parcelu č. X1 a určuje se mimo jiné, kdo bude evidován jako vlastník parcely č. B12, a d) parcely budou v katastru nemovitostí evidovány v souladu s výsledky ZPMZ č. 823-44/2008. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu stěžovatel napadl správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozhodnutí následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud výše uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i odvolacího správního orgánu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal na to, že Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze měl potvrdit do té doby platný stav v Katastru nemovitostí u parcely č. B12 (části, která spadá pod dřívější parcelu pozemkového katastru č. Y1) a ponechat zde zápis duplicitního vlastnictví ve prospěch Jarmily Polednové, pro který svědčí listiny evidované v katastru nemovitostí, a to usnesení Státního notářství pro Prahu venkov ze dne 20. 3. 1957 č. j. V 2 D 280/56, a usnesení Státního notářství v Jílovém ze dne 26. 6. 1959 č. j. V 2 D 78/58, zapsané v pozemkové knize obce Křeslice, knihovní vložce 15 (v katastru nemovitostí ČR vedeny pod č. j. Z-42301/2003-101). Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud tím, že dle názoru stěžovatele zaměnily problematiku způsobu rozhodnutí o parcele č. B12 (části, která spadá pod dřívější parcelu pozemkového katastru č. Y1) za problematiku možnosti rozšíření předmětu řízení, se nezabývaly zjevnou nezákonností a protiústavností tohoto způsobu rozhodnutí. Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze prý sám rozhodl spor o vlastnické právo k parcele č. B12 tím, že nechal podřízený správní orgán, aby vymazal duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch Jarmily Polednové k předmětnému pozemku, čímž dle stěžovatele došlo k zásadnímu zásahu do jeho majetkového práva, neboť jmenovaný správní orgán "konstitutivně rozhodl o vlastnickém právu bez zákonné pravomoci". Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí orgánů veřejné moci za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely, i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy i správním orgánem, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a velmi podrobně vypořádal.
Pokud jde o námitku stran údajné záměny problematiky způsobu rozhodnutí o parcele č. B12 za problematiku možnosti rozšíření předmětu řízení, jíž se oba správní soudy měly dopustit, nelze jí přisvědčit. Nejvyšší správní soud podrobil tutéž námitku, formulovanou již v kasační stížnosti (a předtím i ve správní žalobě), náležitému přezkumu (srov. body 26 - 32 sub III. D rozsudku kasačního soudu), na který lze v zásadě odkázat. Stěžovatel přehlíží, že správní orgán prvního stupně neshledal, že by katastrální operát obsahoval chybu stěžovatelem označenou (nezapsal jej jako výlučného vlastníka, neboť k tomu neměl podklad), pročež jeho návrhu nevyhověl. Zároveň však v souvislosti s šetřením důvodnosti stěžovatelova návrhu nalezl chybu spočívající v tom, že u daných pozemků má být evidován duplicitní zápis vlastnictví, neboť tomu odpovídá stav sbírky listin, a proto tento závadný stav ji postupem dle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona z vlastní iniciativy (z moci úřední) opravil.
Námitce stěžovatele o tom, že správní orgán sám rozhodl spor o vlastnické právo k parcele č. B12, když vymazal duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch Jarmily Polednové k předmětnému pozemku, také není možno přisvědčit, protože z neměřického záznamu č. 823-44/2008 je zřejmé, že parcela pozemkového katastru č. X1, která byla předmětem správního řízení, se nacházela i na části parcely katastru nemovitostí č. B12. Právě z tohoto důvodu byla parcela č. B12, na jejíž části se nacházela parcela pozemkového katastru č. X1, rozdělena na parcelu č. 493/12 a na nově vzniklou parcelu č. B14, která představuje právě část parcely pozemkového katastru č. X1. U této nově vzniklé parcely č. B12 pak bylo zachováno duplicitní vlastnictví pro společnost TICO-INVEST, s. r. o., a současně i pro Jarmilu Polednovou. Pro zbytek parcely č. B12, která vznikla z parcely pozemkového katastru č. Y1 a která nebyla předmětem správního řízení, bylo vyznačeno vlastnictví toliko pro společnost TICO-INVEST, s. r. o. Ostatně, jak již zdůraznil městský soud v napadeném rozsudku, "[j]iž před rozhodnutím správního orgánu prvého stupně byl žalobce informován, že parc. č. B12 bude v důsledku obnovy parcely PK X1 neměřickým náčrtem vyhotoveným v rámci záznamu podrobného měření změn evidována ve výlučném vlastnictví společnosti TICOINVEST, s. r. o." (str. 9). Tato nutnost přitom vyvstala ve spojitosti s opravou zápisů v katastru, kdy obnovení parcely pozemkového katastru č. X1 se dotklo i dalších parcel, a katastrální úřad musil z důvodu uvedení stavu zápisu do katastrů v souladu s nabývacími listinami rozhodnout o opravě parcel, kterých se uvedená oprava nějakým způsobem dotkla (rozdělením pozemků, přečíslováním, změnou výměry atd.). Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán si neosoboval rozhodnout spor o vlastnické právo (což také sám zdůraznil - srov. str. 5 napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu), nýbrž - pokud jde o zápisy vlastnických práv, upravil je dle aktuálního stavu sbírky listin. Je na stěžovateli, aby v případě svého přesvědčení o tom, že mu ke sporné parcele svědčí vlastnické právo, podal určovací žalobu dle §80 občanského soudního řádu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože k rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud přistoupil záhy po jejím podání, o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti samostatným usnesením nerozhodoval, přičemž ten za této situace sdílí osud celé ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu