ECLI:CZ:US:2014:4.US.2211.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2211/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem Pekařská 658, 272 01 Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 122/2012 ze dne 24. 6. 2013, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 274/2013 ze dne 2. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 232/2014-32 ze dne 12. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, a sice částečně ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jichž se měl dopustit vyvoláním potyčky a následným fyzickým napadením obsluhy v jednom z pražských barů, kteréžto jednání je podrobně zachyceno ve skutkové větě předmětného rozsudku nalézacího soudu.
Následně podané odvolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze dle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítnuto. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým dějem i s právním posouzením obvodního soudu. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud výše citovaným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, když se byl ztotožnil s právní kvalifikací soudů obou stupňů, kdy se stěžovatel trestných činů uvedených výše dopustil částečně ve spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákoníku.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v nedostatečném dokazování před soudem prvního stupně, který po vrácení věci k dalšímu řízení změnil rozsudek tak, že se stěžovatel dopustil trestných činů ve spolupachatelství s neztotožněnými osobami. Dle názoru stěžovatele nebylo prohloubeno a provedeno dokazování, které by odůvodnilo změnu právní kvalifikace jeho jednání. Navíc nelze hovořit o spolupachatelství s neztotožněnými osobami v situaci, kdy jsou tyto osoby soudu známy. Stěžovatel rovněž brojí proti použití záznamu z kamerového systému jako důkazu v trestním řízení. Je toho názoru, že využití takového důkazního prostředku porušuje nejen právo na spravedlivý proces, ale i jeho právo na soukromí dle čl. 7 a 10 Listiny. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Zmíněná subsidiarita přezkumu rozhodování obecných soudů ze strany Ústavního soudu se samozřejmě uplatňuje i při rozhodování obecných soudů o tom, který důkazní prostředek bude proveden a který nikoliv a v jaké hloubce bude dokazování provedeno. Na tomto místě se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základního práva či svobody, zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ústavnímu soudu je známo, že odvolací Městský soud v Praze se touto věcí již jednou zabýval a svým dřívějším usnesením ze dne 3. 4. 2013 ji vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení, neboť shledal nedostatky ve skutkovém zjištění týkající se skutečnosti, zda stěžovatel způsobil zranění poškozenému sám či ve spolupachatelství. Tyto nedostatky však byly odstraněny ve světle výkladu ustanovení §23 trestního zákoníku, jak ve svém v pořadí druhém rozhodnutí odvolací soud vyzdvihl (str. 4 - 5) a jak také potvrdil dovolací soud, který se danou námitkou rovněž zabýval (str. 6). Stěžovatelem namítanému nedostatečnému dokazování pro účely právní kvalifikace souzeného jednání jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství tedy nelze přisvědčit, neboť je nepodstatné, zda přímo stěžovatel způsobil to které zranění poškozenému, nýbrž rozhodné je, že tyto útoky sám zahájil a při třetím útoku, který prokazatelně spáchal s dalšími osobami, došlo k újmě na zdraví poškozeného v intenzitě požadované trestním zákoníkem. Úmysl stěžovatele a takto s ním jednajících osob byl z provedeného dokazování zcela zřejmý, když o vlastní aktivitě stěžovatele vypovídají nejen svědecké výpovědi, ale i kamerový záznam zachycující jednání stěžovatele. Na provedeném dokazování a výsledné právní kvalifikaci jednání stěžovatele Ústavní soud neshledává nic, co by bylo s to zasáhnout do základních lidských práv či svobod.
K použití záznamu z kamerového systému jako důkazního prostředku v trestním řízení lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu. Provozovatel baru, v němž došlo ke spáchání trestných činů, nainstaloval kamerový systém do své provozovny z legitimních důvodů, těmi jsou ochrana jeho majetku a předcházení trestné činnosti, jíž by mohl být sám poškozen. V trestním řízení samotném byl tento záznam použit pouze jako důkazní prostředek, nikoliv jako nástroj zveřejňování stěžovatelova soukromí. Ústavní soud tak neshledává porušení stěžovatelem namítaného práva na soukromí [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2425/09 ze dne 8. 2. 2010 (U 4/56 SbNU 841)].
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu