ECLI:CZ:US:2014:4.US.2314.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2314/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti CASPER CONSULTING a. s., se sídlem Praha 1, Olivova 2096/4, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51, výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. března 2014 č. j. 99 C 292/2012-54 a výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. května 2014 č. j. 99 C 292/2012-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. července 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 99 C 292/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdce Apston Capital Ltd.) podala dne 31. srpna 2012 žalobu na žalovanou Věru Drábovou (dále jen "žalovaná") o neúčinnosti převodu majetku ve formě dohody dědiců. Podáním doručením obvodnímu soudu dne 26. června 2013 (č. listu 37 soudního spisu) stěžovatelka navrhla úpravu žalobního petitu tak, že mimo určení právní neúčinnosti dohody dědiců ze dne 29. září 2009 v rozsahu částky 779 755,71 Kč, navrhla i uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 779 755,71 Kč. Obvodní soud usnesením ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-50 připustil změnu žaloby navrženou stěžovatelkou a usnesením ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51 vyzval stěžovatelku k zaplacení doplatku původního soudního poplatku (ve výši 2 000 Kč), a to ve výši 38 990 Kč. Stěžovatelka dne 10. února 2014 doručila obvodnímu soudu podnět ke zrušení posledně uvedeného usnesení, ve kterém uvedla, že svůj původní petit poopravila tak, aby případné rozhodnutí o něm bylo vykonatelné, přičemž svůj petit doplnila a o výrok II., v němž požaduje zaplacení částky 779 755,71 Kč jako prospěch získaný z neúčinné dohody dědiců. Stěžovatelka dále tvrdila, svým podáním neuplatnila "nový" nárok na zaplacení dlužné částky ve výši 779 755,71 Kč s tím, že se jedná "pouze" o prospěch z neúčinného právního úkonu, který je žalovaná povinna vydat stěžovatelce. Podle tvrzení stěžovatelky jde o odpůrčí žalobu, nikoli o žalobu na plnění, jak ji má na mysli Položka 1 bod 1 Sazebníku poplatků v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem řízení tak není peněžité plnění jako takové a jde o řízení podle Položky 4 bodu 1. písm. c) Sazebníku poplatků, za jehož zahájení lze požadovat soudní poplatek pouze ve výši 2 000 Kč, který byl již ve věci zaplacen.
Obvodní soud usnesením ze dne 10. března 2014 č. j. 99 C 292/2012-54 zamítl návrh stěžovatelky, aby zrušil své usnesení ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51 (výrok I.), řízení zastavil, neboť stěžovatelka nezaplatila doplatek soudního poplatku 38 990 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10 164 Kč (výrok III.). Stěžovatelka proti předmětnému usnesení podala odvolání ze dne 26. března 2014 a dne 3. dubna 2014 složila na účet obvodního soudu částku 38 990 Kč.
Obvodní soud poté usnesením ze dne 6. května 2014 č. j. 99 C 292/2012-60 napadené usnesení ve výroku ad I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku ad II. a III. zrušil (výrok II.). V poučení pak obvodní soud uvedl, že proti výroku I. tohoto usnesení není odvolání přípustné, a proti výroku II. tohoto usnesení lze do 15 dnů od jeho doručení podat odvolání k Městskému soudu v Praze. Stěžovatelce bylo posledně vydané usnesení doručeno dne 9. května 2014.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní stav řízení a uvedla, že podle jejího názoru se v dané věci o rozšíření žaloby ani o nový nárok nejednalo. Obvodní soud postupoval podle tvrzení stěžovatelky jak při vyměření, tak při zbývajících, touto ústavní stížností napadených usneseních, nesprávně, přičemž se dopustil ryze formalistické aplikace zákona o soudních poplatcích a jeho sazebníku a stěžovatelku ponechal s minimálním zdůvodněním svého postupu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci dne 15. srpna 2014 vyjádřil obvodní soud, který uvedl, že posoudil podání stěžovatelky ze dne 26. června 2013 jako návrh na změnu žaloby a proto usnesením ze dne ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-50 připustil změnu žaloby navrženou stěžovatelkou tak, že se stěžovatelka na žalované domáhá vedle určení, že dohoda dědiců ze dne 29. září 2009 je vůči stěžovatelce neúčinná i zaplacení částky, představující prospěch získaný z neúčinné dohody. Podle názoru obvodního soudu stěžovatelka v předmětném řízení podala návrh, který je podle svého obsahu změnou žaloby a soud proto v souladu s ustanovením §95 o. s. ř. o tomto návrhu rozhodl.
Ústavní soud zaslal vyjádření obvodního soudu stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka ve své replice ze dne 5. září 2014 zopakovala svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti s tím, že obvodní soud ve svém formalistickém přístupu pokračuje i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, kde se opět nikterak neobtěžuje vypořádat se s veškerou argumentací stěžovatelky a pouze "suše" opakuje, že stěžovatelka změnila žalobu z uplatnění nároku na neúčinnost právního úkonu na nárok na zaplacení dlužné částky v podobě vydání prospěchu z neúčinného právního úkonu. Podle tvrzení stěžovatelky uplatnění nároku na vydání prospěchu z neúčinného právního úkonu není uplatněním nároku na zaplacení dlužné částky. Dlužnou částku totiž žalovaná ve sporu "prozatím nedluží", neboť k jejímu vydání bude povinna teprve v případě, že soud shledá právní úkon, na základě něhož tento prospěch získala, neúčinným. O nároku na zaplacení dlužné částky tak, jak jej má na paměti zákon o soudních poplatcích, tudíž mluvit nelze. Zjevně podle názoru stěžovatelky při tom nejde o změnu žaloby, jak to uvádí obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dovodil, že ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51, kterým byla obvodním soudem stěžovatelka vyzvána k zaplacení doplatku soudního poplatku za rozšíření žaloby, tomu tak není. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 23. dubna 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st.35/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle něhož ústavní stížnost proti usnesení, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Napadené procesní rozhodnutí, kterým soud vyzývá k zaplacení soudního poplatku nelze podle uvedeného stanoviska považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, neboť tímto usnesením nedochází ke vzniku nebo změně soudního poplatku, nýbrž jeho výše je v něm toliko deklaratorně určena na základě zákona, aniž by byl soud v dalším řízení tímto určením vázán. Sama o sobě proto tato výzva nepůsobí zásah do základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 42/13 in http://nalus.usoud.cz). Uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu je třeba aplikovat i na citované usnesení obvodního soudu a v této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud poté vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou ve vztahu ke zbývajícím napadeným usnesením, přezkoumal tato rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud se celou věcí řádně zabýval, svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rovněž uvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Za spornou otázku považuje stěžovatelka to, zda podáním ze dne 24. června 2013, označeným jako "úprava žalobního petitu", došlo k rozšíření žaloby i na plnění, tedy o uložení povinnosti k zaplacení 779 755,71 Kč, čímž jí podle názoru obvodního soudu vznikla povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku za rozšíření žaloby podle položky 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 38 990 Kč.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v rámci svého ustanovení §42a odst. 1 až 4 vymezuje právní institut odporovatelnosti právního úkonu. Stanoví, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkonu učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Neúčinnost nastává právní mocí rozhodnutí soudu a věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky.
Z uvedeného plyne, že základní funkcí odpůrčí žaloby je docílit vydání soudního rozhodnutí, podle kterého je vůči věřiteli neúčinný "zkracovací" právní úkon učiněný dlužníkem. Toto soudní rozhodnutí se stává podkladem k tomu, aby se věřitel mohl s úspěchem domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Děje se tak vůči osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. Podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon neúčinný.
V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V řízení o žalobě na plnění podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku pak soud otázku odporovatelnosti konkrétního právního úkonu řeší prejudiciálně, tedy jako otázku předběžnou.
Žaloba o zaplacení peněžité náhrady se tedy uplatní tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (§42a odst. 4 občanského zákoníku), a musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001 sp. zn. 21 Cdo 1489/2000 in www.nsoud.cz).
Ve světle výše uvedeného je zjevné, že pokud stěžovatelka nejprve formulovala petit odpůrčí žaloby na určení neúčinnosti převodu majetku ve formě dohody dědiců (a zaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 Kč), a poté podáním ze dne 24. června 2013 upravila petit i o uložení povinnosti žalované na zaplacení částky 779 755,71 Kč, rozšířila tak žalobu i na splnění povinnosti. Proto jí byl obvodním soudem vyměřen soudní poplatek z žaloby na plnění.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dovodil, že ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 31. ledna 2014 č. j. 99 C 292/2012-51, kterým byla obvodním soudem stěžovatelka vyzvána k zaplacení doplatku soudního poplatku za rozšíření žaloby, tomu tak není. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 23. dubna 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st.35/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle něhož ústavní stížnost proti usnesení, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Napadené procesní rozhodnutí, kterým soud vyzývá k zaplacení soudního poplatku nelze podle uvedeného stanoviska považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, neboť tímto usnesením nedochází ke vzniku nebo změně soudního poplatku, nýbrž jeho výše je v něm toliko deklaratorně určena na základě zákona, aniž by byl soud v dalším řízení tímto určením vázán. Sama o sobě proto tato výzva nepůsobí zásah do základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 42/13 in http://nalus.usoud.cz). Uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu je třeba aplikovat i na citované usnesení obvodního soudu a v této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud poté vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou ve vztahu ke zbývajícím napadeným usnesením, přezkoumal tato rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud se celou věcí řádně zabýval, svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rovněž uvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
Za spornou otázku považuje stěžovatelka to, zda podáním ze dne 24. června 2013, označeným jako "úprava žalobního petitu", došlo k rozšíření žaloby i na plnění, tedy o uložení povinnosti k zaplacení 779 755,71 Kč, čímž jí podle názoru obvodního soudu vznikla povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku za rozšíření žaloby podle položky 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 38 990 Kč.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v rámci svého ustanovení §42a odst. 1 až 4 vymezuje právní institut odporovatelnosti právního úkonu. Stanoví, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkonu učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Neúčinnost nastává právní mocí rozhodnutí soudu a věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky.
Z uvedeného plyne, že základní funkcí odpůrčí žaloby je docílit vydání soudního rozhodnutí, podle kterého je vůči věřiteli neúčinný "zkracovací" právní úkon učiněný dlužníkem. Toto soudní rozhodnutí se stává podkladem k tomu, aby se věřitel mohl s úspěchem domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Děje se tak vůči osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. Podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil právní úkon, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon neúčinný.
V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V řízení o žalobě na plnění podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku pak soud otázku odporovatelnosti konkrétního právního úkonu řeší prejudiciálně, tedy jako otázku předběžnou.
Žaloba o zaplacení peněžité náhrady se tedy uplatní tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (§42a odst. 4 občanského zákoníku), a musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001 sp. zn. 21 Cdo 1489/2000 in www.nsoud.cz).
Ve světle výše uvedeného je zjevné, že pokud stěžovatelka nejprve formulovala petit odpůrčí žaloby na určení neúčinnosti převodu majetku ve formě dohody dědiců (a zaplatila soudní poplatek ve výši 2 000 Kč), a poté podáním ze dne 24. června 2013 upravila petit i o uložení povinnosti žalované na zaplacení částky 779 755,71 Kč, rozšířila tak žalobu i na splnění povinnosti. Proto jí byl obvodním soudem vyměřen soudní poplatek z žaloby na plnění.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu