ECLI:CZ:US:2013:1.US.42.13.1
sp. zn. I. ÚS 42/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., společníkem Advokátní kanceláře Novotný & Pavlenko, s.r.o., se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2012 č. j. 31 C 105/2012-6 a č. j. 31 C 105/2012-7, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti a návrhem uložit Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení dvou usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 31. října 2012, vydaných v řízení o žalobě stěžovatele o ochranu osobnosti a o zdržení se jednání. Usnesením č. j. 31 C 105/2012-6 vyloučil městský soud k samostatnému projednání žalobu v té části, ve které se stěžovatel jako vlastník bytu domáhal uložení v rozhodnutí blíže specifikované povinnosti zdržet se obtěžování hlukem ze sousedícího bytu žalovaných. Usnesením č. j. 31 C 105/2012-7 byl stěžovatel vyzván k zaplacení doplatku soudního poplatku za žalobu o ochranu osobnosti ve výši 2 000 Kč.
2. Stěžovatel se domnívá, že prvně uvedeným usnesením došlo k odnětí jeho věci zákonnému soudci, a tím k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku nesprávné aplikace §112 odst. 2 občanského soudního řádu a absence náležitého odůvodnění též k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zásady autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásady dispoziční. Pokud jde o usnesení vyzývající k doplacení soudního poplatku, stěžovatel namítá nesprávnost určení jeho výše a vadnou aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Kromě toho navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho věc přednostně, rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených usnesení a přiznal stěžovateli vůči Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení.
3. Ústavní soud si za účelem projednání ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 31 C 105/2012, jakož i vyjádření tohoto soudu. Ten ve svém stanovisku, podepsaném samosoudcem JUDr. Tomášem Novosadem, uvedl, že v rozsahu sporu o sousedské právo nebyl věcně příslušný k projednání žaloby, pročež byla věc vyloučena k samostatnému projednání usnesením, které podle §169 odst. 2 věta první občanského soudního řádu neobsahuje odůvodnění. O důvodech byl stěžovatel spraven při projednávání vyloučené věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 146/2012, kdy soud postupoval podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu a předestřel stěžovateli důvody tohoto postupu. Tuto věc rozhoduje týž samosoudce. Usnesení, kterým bylo stěžovateli uloženo doplatit soudní poplatek, nemohlo nijak zasáhnout do jeho základních práv, a to ani v případě, pokud by byl stanoven v nesprávné výši. Je-li stěžovatel přesvědčen, že na soudním poplatku přeplatil, může podat návrh na vrácení tohoto přeplatku.
4. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli, který ve své replice zopakoval svou argumentaci, že městský soud porušil svoji povinnost respektovat zásadu dispoziční. Podle jeho názoru nelze mít za to, že v návrhu na zahájení řízení jsou věci, které se ke spojení nehodí. Tvrzení, že o vyloučené části návrhu rozhoduje týž soudce, považuje za alibistické, protože městský soud již vyslovil svoji věcnou nepříslušnost k jejímu projednání.
II.
Vlastní posouzení
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k následujícím závěrům.
6. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení č. j. 31 C 105/2012-6, zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se žalobou proti svým sousedům domáhal stručně řečeno konstatování, že svým jednáním spočívajícím v obtěžování hlukem neoprávněně zasáhli do jeho osobnostních práv, dále stanovení povinnosti zdržet se tohoto jednání a zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy v penězích. Městský soud tuto žalobu vyhodnotil tak, že se jí stěžovatel domáhá dvou samostatných nároků, a to ochrany osobnosti podle §11 občanského zákoníku (s čímž nepochybně souvisí i uplatněný nárok na náhradu nemateriální újmy) a uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem podle §127 občanského zákoníku. Pokud přitom následně podle §112 odst. 2 občanského soudního řádu vyloučil druhý z uplatněných nároků k samostatnému projednání z důvodu, že v tomto rozsahu není věcně příslušný k projednání žaloby, čemuž odpovídal i jeho následný postup podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (viz jeho vyjádření), nelze takovýto postup považovat za svévolný, excesivní či postrádající racionální základ a dovozovat z něho závěr o porušení základního práva stěžovatele. V souladu s §169 odst. 2 občanského soudního řádu nebylo třeba uvedené usnesení odůvodňovat.
7. Ústavní stížnost byla podána i proti usnesení městského soudu č. j. 31 C 105/2012-7, kterým byl stěžovatel vyzván k doplacení soudního poplatku, v této části je však nepřípustná. Směřuje totiž proti procesnímu usnesení, kterým nedochází ke vzniku nebo změně soudního poplatku, nýbrž jeho výše je v něm toliko deklaratorně určena na základě zákona, aniž by byl soud v dalším řízení tímto určením vázán. Sama o sobě proto tato výzva nepůsobí zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na vrácení poplatku. Není přitom podstatné, že napadeným usnesením je stanovena i lhůta k zaplacení soudního poplatku. Příslušné řízení totiž nekončí marným uplynutím této lhůty, nýbrž až zastavením řízení. Napadené procesní rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
8. Vzhledem k tomu, že uvedené závěry jsou v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezech ze dne 16. března 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), ze dne 17. května 2007 sp. zn. II. ÚS 745/06 (N 83/45 SbNU 239), ze dne 26. září 2007 sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481), ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 359/07 (N 178/47 SbNU 367) a ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 275/08 (N 67/49 SbNU 31), podle něhož je ústavní stížnost proti takovémuto usnesení naopak přípustná, předložil I. senát Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu procesního rozhodnutí plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo svým stanoviskem ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) tak, že se s výše uvedeným názorem senátu ztotožnilo. Ve zbytku lze odkázat na podrobné odůvodnění tohoto stanoviska.
9. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Stejným způsobem rozhodl i o návrhu na odklad jejich vykonatelnosti a návrhu uložit Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení, jež mají ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Návrhem na vyslovení naléhavosti věci se Ústavní soud nezabýval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal obsoletním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2013
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu