ECLI:CZ:US:2008:2.US.275.08.1
sp. zn. II. ÚS 275/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 275/08 ve věci ústavní stížnosti UK-service, s. r. o., se sídlem Praha 9, Jandova 8, PSČ 190 00, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 8 Ca 369/2007-39, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit doplatek soudního poplatku ve věcech správního soudnictví.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 8 Ca 369/2007-39 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým jí bylo s odvoláním na ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků - přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb.") uloženo zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 14 000 Kč.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze je zřejmé, že stěžovatelka se jedinou žalobou podanou dne 28. 11. 2007 domáhala zrušení osmi skutkově i právně zcela stejných rozhodnutí, vydaných Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu ve stejný den. Uvedenými rozhodnutími bylo zamítnuto osm identických odvolání proti osmi taktéž identickým platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 9, jimiž správce daně sdělil stěžovatelce předpis penále za prodlení s úhradou daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2002. Právní argumentace stěžovatelky vůči všem těmto rozhodnutím je shodná, napadá je tedy jako celek, aniž by vůči jednotlivým z nich vznášela jiné námitky. Soudní poplatek ve výši 2 000 Kč byl zaplacen vylepením v kolkových známkách.
Napadeným usnesením ze dne 12. 12. 2007 byla stěžovatelka vyzvána k doplacení 14 000 Kč podle položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., tj. poplatku ve výši 2 000 Kč za každé jednotlivě napadené rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatelka dne 27. 12. 2007 požádala o osvobození od soudních poplatků a dne 28. 12. 2007 učinila podnět ve smyslu §12 zákona č. 549/1991 Sb. Městský soud jejímu podnětu nevyhověl a v odpovědi ze dne 22. 1. 2008 setrval na svém názoru, dle něhož ve věcech správního soudnictví je žalobce povinen uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za každé z napadených správních rozhodnutí, přičemž na uvedeném nic nemění ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) ani rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 53/2004-76, neboť dosud nebylo Ústavním soudem rozhodnuto o návrhu Městského soudu v Praze na zrušení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb.
Stěžovatelka namítá, že z ustanovení §1 zákona č. 549/1991 Sb. ani z položky 14a sazebníku poplatků uvedeného v příloze zákona č. 549/1991 Sb. nelze dovodit, že by předmětem poplatkové povinnosti bylo jednotlivé napadené správní rozhodnutí, jak tvrdí městský soud. Předmětem poplatkové povinnosti je ve skutečnosti jeden úkon účastníka - jedna podaná žaloba. Tento názor je podepřen i nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 53/2004-76 a jejich aktuální rozhodovací praxí. Rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném výkladu a aplikaci jednoduchého práva, které bylo soudem vyloženo v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o rozhodnutí překvapivé, neboť je vydáno v přímém rozporu s již dříve vydaným nálezem Ústavního soudu (a rozsudkem Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka se dále vyjadřuje k závaznosti nálezů Ústavního soudu, v nichž byl zformulován ústavně konformní výklad právního předpisu. Zdůrazňuje, že v podmínkách právního státu je nemyslitelné, aby obecný soud s vědomím jednotné a jasně srozumitelné judikatury zvolil interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za neústavní.
Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu považuje stěžovatelka za přípustnou, neboť za racionální nelze považovat postup, který by ji nutil nejdříve porušit usnesení soudu o poplatkové povinnosti, vyčkat na zastavení řízení a poté podat kasační stížnost, která by opět byla zpoplatněna. V uvedeném případě by bylo možno podat ústavní stížnost teprve proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, přičemž takto interpretované vyčerpání procesních prostředků by vedlo k znemožnění přístupu k Ústavnímu soudu a devalvaci ústavní stížnosti. Stěžovatelka v souladu s názorem Ústavního soudu vyplývajícím z jeho rozhodovací praxe využila možnosti dané §12 zákona č. 549/1991 Sb. a podala podnět, jímž mohlo být dosaženo změny či zrušení rozhodnutí o poplatkové povinnosti.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle položky 14a bodu 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. je poplatek za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu stanoven na 2 000 Kč, tedy dle počtu napadených rozhodnutí. Skutkovou a právní identitu napadených rozhodnutí může soud konstatovat až po jejich přezkoumání. Soudní poplatek z každého napadeného rozhodnutí má být vybrán jak v případě, kdy soud rozhodne o napadených rozhodnutích jediným rozsudkem s ohledem na jejich identitu, tak i v případě, kdy tuto identitu neshledá a rozhodnutí vyloučí k samostatnému projednání.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že shledal ústavní stížnost jako přípustnou, neboť stěžovatelka postupovala, pokud jde o vyčerpání opravných prostředků, adekvátním způsobem a ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu v obdobné věci (sp. zn. I. ÚS 664/03). Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V projednávané věci byla zjevně spornou otázkou otázka interpretace pojmu "žaloba nebo jiný návrh ve věcech správního soudnictví", tj. zda její jednota je určena množstvím podání, do nichž účastník své nároky včlení, počtem rozhodnutí, jež napadá, či jinak.
K dané problematice se již Ústavní soud vyjádřil v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 a dalších rozhodnutích [např. sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 83/45 SbNU 239), sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)], v nichž uvedl, že ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb. nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud se jedná o rozhodnutí skutkově a právně zcela identická, týkající se týchž účastníků a vydaná týž den stejným správním orgánem. Interpretaci zákona č. 549/1991 Sb., dle níž je třeba zpoplatnit každé jednotlivé správní rozhodnutí, je proto třeba považovat za protiústavní.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.) se Ústavní soud opětovně podrobně zabýval otázkou možných výkladových alternativ položky 14a bodu 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., přičemž neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit, neboť výklad uvedeného ustanovení obsažený v citované judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu je ústavně konformní, tj. souladný jak s čl. 36 Listiny, tak i čl. 1 Ústavy České republiky. Návrh byl proto zamítnut.
Ústavní soud v citovaném nálezu dále mimo jiné uvedl, že k základním argumentačním metodám postupu Ústavního soudu v řízení o kontrole norem patří princip priority ústavně konformní interpretace před derogací, podle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při aplikaci daného právního předpisu je úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem. Tato metoda vychází z principu dělby moci a s ní spojeného principu zdrženlivosti, tj. z principu, dle něhož, lze-li zajištění ústavnosti dosáhnout alternativními prostředky, Ústavní soud volí ten, jenž moc zákonodárnou omezuje v míře nejmenší. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací Nejvyššího správního soudu, který akcentoval důležitost zásady dispoziční v soudním řízení správním a v jejím rámci oprávnění žalobce vymezit předmět řízení, tj. i formou kumulace napadených správních rozhodnutí. Kromě momentu ochrany svobody a autonomie vůle upozornil v této souvislosti i na racionalitu takového postupu, na princip procesní ekonomie.
Shora uvedené závěry se plně vztahují i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od závěrů citovaných v uvedených rozhodnutích odchýlit a v podrobnostech na ně odkazuje.
Pokud tedy městský soud v projednávané věci vyměřil stěžovatelce soudní poplatek 2 000 Kč za každé jednotlivé správní žalobou napadené správní rozhodnutí, přestože všechna tato rozhodnutí řešila stejnou právní otázku, týkala se pouze stěžovatelky, byla vydána ve stejný den jedním a týmž správním orgánem, dopustil se postupu, který ve svém důsledku mohl vést k omezení stěžovatelky v přístupu k soudu a který je nutné ze shora uvedených důvodů označit za protiústavní. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky je o to výraznější, že městský soud navíc vědomě nerespektoval jednoznačnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se této problematiky. Z předchozích rozhodnutí přitom bylo nejen zřejmé, který výklad uvedeného ustanovení je akceptovatelný jako ústavně konformní, ale i závěr, že za situace, kdy dané ustanovení umožňuje dvě různé interpretace, je povinností všech státních orgánů interpretovat příslušné ustanovení ústavně konformním způsobem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že princip priority ústavně konformní interpretace před derogací příslušného ustanovení vyplývá již z předchozí všeobecně dostupné a známé judikatury Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.