ECLI:CZ:US:2014:4.US.2357.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2357/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ivy Hampelové, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 č. j. 8 Tdo 446/2014-22, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2013 č. j. 12 To 295/2013-273 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 4 T 54/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Trutnově, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zák., za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále stěžovatelka navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že skutková zjištění, ke kterým trestní soudy dospěly v průběhu trestního řízení, neposkytují dostatečný podklad k závěru, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Konkrétně poukazuje na to, že svěřenou částku 42 000,- Kč, kterou si měla podle odsuzujících rozhodnutí přisvojit, ve skutečnosti řádně předala poškozenému, a to před svědkyní. Považuje přitom za zcela nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména právě ve vztahu k tomu, proč soudy neuvěřily její výpovědi a výpovědi zmíněné svědkyně a naopak uvěřily výpovědi poškozeného. V návaznosti na to pak stěžovatelka tvrdí, že soudy vyhodnotily provedené důkazy účelově v její neprospěch a nerespektovaly princip in dubio pro reo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnila již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a kterou se trestní soudy opakovaně zabývaly. Jelikož jde o polemiku s právními a skutkovými závěry trestních soudů, stěžovatelka se pokouší přimět Ústavní soud, aby se postavil do role další přezkumné soudní instance, což tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či III. ÚS 376/03).
V daném případě musí Ústavní soud konstatovat, že v odůvodnění napadených rozhodnutí je srozumitelným způsobem vysvětleno, proč trestní soudy neuvěřily tvrzení stěžovatelky a svědkyně, že došlo k vrácení předmětné peněžní částky poškozenému. Důvodem byla především jednak trestní minulost stěžovatelky i svědkyně, jednak jejich zkušenosti s danou činností a s lidmi řešícími vážné finanční problémy, což zásadním způsobem zpochybnilo tvrzení stěžovatelky, že při vracení inkriminované peněžní částky nepovažovala za nutné vyžadovat písemné potvrzení od poškozeného. Význam má rovněž skutečnost, že Okresní soud v Trutnově na pokyn Krajského soudu v Hradci Králové doplnil dokazování zejména provedením konfrontace mezi poškozeným a svědkyní, vypovídající ve prospěch stěžovatelky.
Ústavní soud neshledává uvedené úvahy nelogickými, výsledná skutková zjištění považuje za dostatečně odůvodněná a souladná s provedenými důkazy. Nebyly proto splněny podmínky ke kasačnímu zásahu z jeho strany.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu