ECLI:CZ:US:2014:4.US.2484.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2484/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Ludmily Pachtové, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem Praha, Valentinská 92/3, proti rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 1. 12. 2011 č. j. 1049/2011-Ra, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 12. 12. 2013 č. j. 63 A 6/2012-62 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 1 As 2/2014-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatelka požádala o přiznání práva na náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem.
Městský úřad Česká lípa (dále jen "městský úřad") v záhlaví uvedeným příkazem ze dne 1. 12. 2011, vydaným podle §87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), uložil stěžovatelce pokutu ve výši 500,- Kč. Podle odůvodnění příkazu se stěžovatelka dopustila přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Zásilka byla v důsledku neúspěšného doručení dne 5. 12. 2011 uložena. Vzhledem k tomu, že si stěžovatelka zásilku ve stanovené lhůtě 10 dní od jejího doručení nevyzvedla, příkaz se považoval za doručený posledním dnem této lhůty, t. j. dne 15. 12. 2011. Stěžovatelka nepodala ve stanovené lhůtě proti příkazu odpor a příkaz nabyl dne 31. 12. 2011 právní moci.
Dne 12. 1. 2012 obdržel městský úřad podání stěžovatelky ze dne 10. 1. 2012 označené jako odvolání, ve kterém žádala o opětovné zaslání příkazu a prominutí zmeškání úkonu. Svou žádost odůvodnila tím, že ačkoli věděla, že má na poště uloženou zásilku do vlastních rukou od městského úřadu, nemohla si ji vyzvednout, neboť právě čekala na vydání nového občanského průkazu. Podle šetření městského úřadu však stěžovatelce skončila platnost občanského průkazu dne 8. 11. 2011 a o vydání nového požádala až dne 14. 12. 2011. Na základě těchto skutečností městský úřad usnesením ze dne 16. 1. 2012 zmeškání úkonu spočívajícího v podání odporu proti příkazu neprominul.
V důsledku podání stěžovatelky ze dne 10. 1. 2012, označeného jako odvolání, městský úřad předložil kompletní spisovou dokumentaci krajskému úřadu k přezkoumání příkazu. Krajský úřad dále obdržel podání stěžovatelky a žalobce V. K. ze dne 16. 2. 2012, označené jako "odvolání proti všem rozhodnutím učiněným v rámci výše uvedených spisových značek a oznámení přestupku", které bylo vyhodnoceno jako podnět k přezkoumání pravomocného příkazu a pravomocného usnesení ze dne 16. 1. 2012 o neprominutí zmeškání úkonu. Krajský úřad na tato podání reagoval sdělením ze dne 28. 2. 2012, adresovaným stěžovatelce, v němž došel k závěru, že nelze důvodně pochybovat o správnosti postupu městského úřadu a neshledal důvod k zahájení přezkumného řízení. Žalobci bylo samostatně sděleno dopisem ze dne 28. 2. 2012, že podnět k přezkoumání byl odložen a že žalobce nemá postavení účastníka v přestupkovém řízení vedeném se stěžovatelkou.
Stěžovatelka společně s žalobcem V. K. podala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, žalobu proti příkazu vydanému městským úřadem a rovněž proti sdělení krajského úřadu ze dne 28. 2. 2012. Podání dále obsahovalo i žalobu proti nečinnosti (ohledně stěžovatelkou podaných oznámení přestupků) a žalobu proti nezákonnému zásahu (týkající se postupu policie a úředních osob městského a krajského úřadu), o kterých krajský soud vede samostatná řízení pod sp. zn. 59 A 30/2012 a 59 A 54/2012. Stěžovatelka a žalobce V. K. navrhovali, aby krajský soud zrušil napadený příkaz i usnesení o neprominutí lhůty a aby napadené sdělení zrušil a prohlásil za protiprávní. Stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků (výrok I.); odmítl žalobu stěžovatelky proti příkazu městského úřadu (výrok II.); odmítl žalobu stěžovatelky proti sdělení krajského úřadu (výrok III.) a odmítl žalobu žalobce V. K. proti rozhodnutí městského úřadu a sdělení krajského úřadu (výrok IV.).
O kasační stížnosti stěžovatelky a žalobce rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti výrokům II. a III. usnesení krajského soudu; odmítl kasační stížnost stěžovatelky proti výroku IV.; kasační stížnost žalobce V. K. proti výroku IV. usnesení krajského soudu zamítl a kasační stížnost žalobce V. K. proti výrokům II. a III. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem. Především tvrdí, že se nedopustila žádného přestupku, zatímco protiprávní byl postup orgánů policie. Polemizuje s důvody, pro které si nevyzvedla uloženou zásilku (příkaz) a nesouhlasí s rozhodnutím městského úřadu o neprominutí lhůty. Kritizuje dále postup soudů ve správním soudnictví a má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Své námitky prokládá obviněními různých osob a dalšími informacemi, které, ač s podstatou dané věci nesouvisí, stěžovatelka považuje za relevantní.
Ústavní soud zvážil argumentaci i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla celou řadu námitek a polemizuje tak s právními názory krajského soudu i Nejvyššího správního soudu. V podstatě nesouhlasí se žádným ze závěrů obou správních soudů. Námitky uvedené v ústavní stížnosti již uplatnila v rámci předchozího soudního řízení, tj. v žalobě i v kasační stížnosti.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu však - s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy - nepřísluší. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" právní posouzení provedené ostatními soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich rozhodnutí, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.
Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva jsou v podstatě vyjádřením nesouhlasu s právním názorem správních orgánů a soudů a pokračováním v polemice s nimi. Stěžovatelka měla a také nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého tvrzeného práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Správní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu rozhodne Ústavní soud o návrhu stěžovatele podaném před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka splněna nebyla. Proto není možné návrhu stěžovatelky vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu