ECLI:CZ:US:2014:4.US.2506.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2506/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti EVORADO IMPORT, a. s., se sídlem nám. 14. října 1307/2, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Bavlnářská 137, 513 01 Semily, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 149/2013-50 ze dne 14. 5. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 113/2012-50 ze dne 26. 9. 2013, rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 165173/2012-MZE-15111 ze dne 19. 9. 2012 a rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. 2185/ZP/2012-35 ze dne 5. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajský úřad Královéhradeckého kraje stěžovatelce uložil pokutu ve výši 150.000,- Kč, neboť žalobkyně spáchala správní delikt podle §33 odst. 1 písm. c) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též "ZVK"). Správního deliktu se stěžovatelka měla dopustit tím, že jako vlastník čistírny odpadních vod (dále též "ČOV") ve Dvoře Králové nad Labem nezajistila ve dnech 6. 2. (od 6:00 do 22:00 hod), 7. 2. (od 4:00 do 18:00 hod a od 21:00 do 24:00 hod) a 8. 2. 2012 (od 0:00 do 18:15 hod) bezpečné a plynulé provozování čistírny odpadních vod, neboť v této době došlo s jejím vědomím na čistírně odpadních vod k nedovolenému přerušení čištění odpadních vod z kanalizačního systému města Dvůr Králové nad Labem.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodlo Ministerstvo zemědělství v záhlaví označeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí o odvolání správní žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že svou povinnost zajistit plynulé a bezpečné provozování uvedené čistírny odpadních vod zcela splnila svěřením jejího provozu ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 ZVK smluvnímu provozovateli (společnosti WWTP DKNL, s. r. o.), který měl k této činnosti příslušné povolení (ve smyslu §6 ZVK) a odborný personál. Stěžovatelka v daných souvislostech poukazuje na to, že v rozhodné době nedisponovala takovým povolením, a nebyla tak oprávněna ČOV provozovat a nedisponovala ani odborným personálem k zajištění jejího provozu. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že za situace, kdy provozovatel ČOV ve dnech 6. 2. - 8. 2. 2012 čištění městských odpadních vod přerušil, neměla žádnou možnost (faktický či právní nástroj), jak v tomto jednání provozovateli zabránit a taktéž provoz čističky nemohla zajistit sama, když provozovatel ČOV byl zároveň i jejím nájemcem, čističku plně kontroloval a stěžovatelce nenáleželo právo do jeho činnosti jakkoli zasahovat. Stěžovatelka tvrdí, že město Dvůr Králové nad Labem bylo v prodlení delším jak 60 dnů s úhradou ceny za čištění odpadních vod a dle názoru stěžovatelky tak byly naplněny podmínky, za nichž byl provozovatel čističky oprávněn přerušit odebírání odpadních vod z městské kanalizace k vyčištění. Stěžovatelka uvedla, že přerušení přebírání odpadních vod k vyčištění na předmětné ČOV ve dnech 6. 2. - 8. 2. 2012 jejím provozovatelem nebylo jednáním protiprávním, nýbrž oprávněným a zcela zákonným postupem. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí orgánů veřejné moci za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními orgány i správními soudy, s níž se především Nejvyšší správní soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.
Nelze totiž přehlédnout, že námitky nyní předestřené v ústavní stížnosti se netýkají otázky porušení ústavního pořádku napadenými rozhodnutími či postupem v řízení, z nichž vzešla, nýbrž v zásadě jsou toliko nesouhlasem se skutkovým a právním hodnocením případu. Nejvyšší správní soud se přitom s týmiž argumenty podrobně a přesvědčivě vypořádal, zejména v bodech 22 až 26, kde kasační soud zevrubně vyložil, proč byla stěžovatelka (veřejnoprávně) deliktně způsobilá, a dále v bodech 27 až 33 ji i seznámil s důvody, pro které na její straně nebyla možná jakákoli liberace ve vztahu k odpovědnosti plynoucí z ustanovení §8 odst. 1 ZVK. Konečně v odstavcích 37 až 39 kasační soud vysvětlil, proč samo o sobě přerušení čištění městských odpadních vod nemohlo představovat naplnění zákonného důvodu pro přerušení čištění odpadních vod uvedeného v §9 odst. 6 písm. g) ZVK, tedy prodlení odběratele s placením podle sjednaného způsobu úhrady vodného nebo stočného po dobu delší než 30 dnů. Ústavní soud na tomto výkladu ničeho ústavně nekonformního neshledává (byť posledně uvedené vývody o oprávněnosti přerušení čištění odpadních vod ze strany provozovatele se mohou jevit přísné, což ostatně ani Nejvyšší správní soud neopomněl podotknout - srov. bod 39 in fine), a proto nemohl výtkám stěžovatelky přisvědčit. V podrobnostech proto lze na zevrubné odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu zcela odkázat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu