ECLI:CZ:US:2014:4.US.2548.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2548/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 15 T 78/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 9 To 240/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2013, směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 15 T 78/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 9 To 240/2013.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2013 o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení a podle §286 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů uvedených v §283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh stěžovatele, aby byla v jeho prospěch povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 15 T 78/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009. Městský soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2013 tak, že stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 15 T 78/2005, podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, zamítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem a rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 90 Ústavy, právo na zákonnost zakotvené v článku 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny, právo na ochranu základních práv mocí soudní zakotvené v článku 4 Ústavy a článku 36 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle článku 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny.
Dle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí zakrývají a fakticky legalizují nezákonnost vyšetřování v trestní věci, se kterou stěžovatel nemá nic společného. Konkrétně pak stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že uvedené soudy ve svých rozhodnutích nevyslyšely jeho námitky stran rekognice v trestním řízení.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. trestního řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Za známku takové libovůle nelze považovat zamítnutí důkazních návrhů z hlediska obnovy řízení zjevně irelevantních. Jde zejména o návrhy na provedení těch důkazů, které již byly v původním řízení provedeny, případně je-li změna jejich obsahu z povahy věci vyloučena. Jde však také o důkazy zdánlivé - návrhy na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2606/11 ze dne 30. 11. 2011).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).
V projednávané věci tak Ústavní soud posuzoval otázku, zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti a důkazy dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu nejedná, neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.
IV.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k následujícím závěrům:
V průběhu řízení o povolení obnovy řízení navrhl stěžovatel vyslechnout dosud neslyšeného svědka s tím, že může uvést okolnosti, které budou rozhodné pro povolení obnovy řízení. Současně napadl způsob hodnocení důkazů v pravomocném odsuzujícím rozsudku. Později ještě navrhl opětovně vyslechnout dalšího svědka, číst část svědecké výpovědi poškozeného a výpověď jiného svědka z nalézacího řízení, poukázal na jednu ze zpráv Policie ČR a jeden z úředních záznamů, které jsou založeny ve spisovém materiálu, a navrhl přečíst článek z denního tisku vztahující se ke kauze justičního omylu v USA a rozhodnutí Ústavního soudu ČR z roku 2008.
Obvodní soud pro Prahu 3 správně konstatoval, že čtení výpovědi poškozeného a svědka je pouze opakováním již provedených důkazů, nové nejsou ani zpráva Policie ČR a úřední záznam, na který stěžovatel odkazuje. Návrh na provedení důkazu článkem z denního tisku, který se nijak nevztahuje k trestní věci stěžovatele, soud posoudil jako irelevantní. Novou okolností také nemůže být nález Ústavního soudu, který byl obecnému soudu znám již v době meritorního rozhodnutí ve věci.
Soud vyhověl návrhu na výslech dosud neslyšeného svědka, nicméně se ukázalo, že tento svědek je osobou totožnou s osobou, která byla vyslechnut jako svědek v nalézacím řízení a jehož výpovědí byl proveden důkaz u hlavního líčení. Svědek sice tentokrát vypovídal tak, že poněkud zpochybnil použitelnost výsledků rekognice in natura, tato okolnost však dle obvodního soudu nebyla důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť věrohodnost ostatních usvědčujících důkazů nikterak nezpochybnila. Výsledky rekognice provedené s tímto svědkem byly totiž jen podpůrnými a doplňujícími důkazy, přičemž vinu stěžovatele soud stavěl především na jednoznačných výsledcích rekognice provedené s poškozeným, který odsouzeného s naprostou jistotou označil jako jednoho z pachatelů loupežného přepadení, v kontextu s výsledky odborného zkoumání v oboru metody pachové identifikace, kdy byly na odcizených předmětech a tašce, ve které byly odnášeny, nalezeny pachové stopy stěžovatele.
S rozhodnutím a argumentací Obvodního soudu pro Prahu 3 se zcela ztotožnil také Městský soud v Praze, když taktéž dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil žádné nové důkazní návrhy, které by byly způsobilé zvrátit odsuzující rozsudek v jeho prospěch.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele stran rekognice v trestním řízení Ústavní soud nad rámec odůvodnění obecných soudů uvádí, že námitku nepoužitelnosti rekognice in natura s poškozeným stěžovatel uplatnil již v rámci svého odvolání a jako o takové o ní rozhodl již dne 21. 7. 2009 Městský soud v Praze, sp. zn. 9 To 204/2009. Toto rozhodnutí ostatně učinil stěžovatel předmětem jedné ze svých předchozích ústavních stížností (usnesení sp. zn. II. ÚS 2056/10 ze dne 29. 3. 2012) a také Ústavní soud se s touto námitkou stěžovatele již vypořádal. V této souvislosti Ústavní soud tedy odkazuje na své předchozí rozhodnutí a zároveň musí konstatovat, že z uvedeného vyplývá, že se nemohlo jednat o skutečnost nebo důkaz soudu dříve neznámý dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu.
V.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly, s námitkami stěžovatele se vypořádaly a adekvátně, srozumitelně a odpovídajícím způsobem zdůvodnily, že stěžovatelem předložené důkazy by nevedly k jinému rozhodnutí soudu a nepovažovaly je tak za důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že porušení základních práv stěžovatele shora označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů neshledal.
VI.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu