ECLI:CZ:US:2014:4.US.2559.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2559/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Bytové družstvo Křižíkova 19, se sídlem Křižíkova 2628/19, 702 00 Ostrava, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1392/2013-374 ze dne 11. 6. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 171/2010-344 ze dne 13. 11. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 23 C 412/2008-197 ze dne 11. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o vyklizení vedlejší účastnice z "bytu č. 24, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v domě číslo popisné X1 na ulici Y1 v Ostravě - Moravské Ostravě" a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž poté, co jeho předcházející (vyhovující) rozsudek ze dne 13. 7. 2010 č. j. 56 Co 171/2010-236, stejně jako na něj navazující zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 č. j. 26 Cdo 4904/2010-289, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11, rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. O dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením, jímž je jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel nesouhlasí s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3653/11 a považuje jej současně za "nezákonný". Obecné soudy a ani Ústavní soud dle jeho názoru nevzaly v úvahu skutečnost, že jednání stěžovatele vůči vedlejší účastnici, jsoucímu v údajném rozporu s dobrými mravy (ve skutečnosti prý nikoliv) předcházelo jednání vedlejší účastnice vůči stěžovateli, které "bylo nejen ve skutečném rozporu s dobrými mravy, ale i se zákonem, kdy úmyslně se svým manželem neplatila stěžovateli nájemné a úhrady za služby spojené s nájmem předmětného bytu a v době tohoto svého dlouhodobého úmyslného protiprávního jednání, kdy stěžovatele jako vlastníka předmětného domu neuznávala, vůči stěžovateli, podala spolu s dalšími obdobně protiprávně jednajícími osobami proti stěžovateli dne 23. 12. 1998 (věcně nepříslušnému) Okresnímu soudu v Ostravě žalobu o bezplatný převod vlastnictví předmětného bytu". Stěžovatel k tomu doplnil, že "[p]oskytovat takovéto osobě vůči stěžovateli protiprávní ochranu a stěžovatele takto protiprávně poškozovat je alarmující protiprávní postup jak obecných soudů v rozporu s cit. čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR a s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tak i Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV ÚS 3653/11 a tento protiprávní postup a jeho následky je potřeba v řízení o této ústavní stížnosti definitivně ústavním, zákonným a věcně správným nálezem Ústavního soudu napravit." Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele se skutkovým a právním posouzením věci obecnými soudy optikou ve věci již jednou vydaného rozhodnutí Ústavního soudu, a sice vzpomínaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (N 118/65 SbNU 553). V této spojitosti je třeba uvést, že nesouhlas stěžovatele se závěry předchozího rozhodnutí Ústavního soudu v téže věci nemůže činit ústavní stížnost důvodnou již ze své podstaty, především pak proto, že vyhlášeným nálezem je Ústavní soud ve své další rozhodovací činnosti vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, §23 zákona o Ústavním soudu). Čtvrtý senát Ústavního soudu v nynějším složení přitom neshledal důvod postupovat dle posledně uvedeného ustanovení, neboť právní názory uvedené v tomto nálezu odpovídají dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. kupř. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 či ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dále je třeba podotknout, že identickou argumentací stěžovatele se již Ústavní soud zabýval v rámci hodnocení jeho vyjádření k tehdy podané ústavní stížnosti ze strany vedlejší účastnice.
Není však pravdou, že Ústavní soud tehdy opomněl zohlednit postoj vedlejší účastnice, když ve svém nálezu uvedl, že "[j]ak je však patrno z obsahu spisu, byla výše nájemného mezi účastníky sporná (část podle manželů K. nesporná byla jimi hrazena) a žaloba žalobce (tj. nyní stěžovatele - pozn. ÚS) proti stěžovatelce s manželem (ale i proti několika dalším nájemníkům v domě) na zaplacení nájemného a souvisejících úhrad, projednávaná u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 152/2003, byla proti stěžovatelce a jejímu manželovi pravomocně soudem zamítnuta (a jak ověřil Ústavní soud u jmenovaného soudu, dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, podle vedlejším účastníkem k jeho vyjádření připojené přílohy podal tento proti uvedenému odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 537/[12], o níž zatím nebylo rozhodnuto)." Ústavní soud tedy pohledu stěžovatele nepřisvědčil, neopomněl ovšem k němu přihlédnout. Zbývá doplnit, že Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele vedenou pod sp. zn. III. ÚS 537/12 odmítl usnesením ze dne 26. 4. 2012 jako zjevně neopodstatněnou.
Protože nyní podaná ústavní stížnost je toliko opakováním argumentace předestřené v předchozím stádiu řízení, resp. v řízení před Ústavním soudem, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu