ECLI:CZ:US:2014:4.US.2597.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2597/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Fireše a Věry Firešové, oba zastoupeni JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 332/2009-192 ze dne 29. 4. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 382/2013-229 ze dne 1. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 729/2014-267 ze dne 7. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") požadují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno žalobě, kterou se domáhali výplaty pojistného plnění ve výši 84 410 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé se po žalované České podnikatelské pojišťovně a. s. (dále jen "pojišťovna") domáhali plnění z pojistné smlouvy, jejímž předmětem bylo pojištění jejich vozidla pro případ havárie a odcizení, neboť ve dnech 15. 4. 2006 - 17. 4. 2006 došlo k pojistné události, kdy bylo vozidlo vykradeno a poškozeno neznámým pachatelem. Pojišťovna pojistné plnění částečně vyplatila ve výši 54 000 Kč, avšak podle stěžovatelů při likvidaci pojistné události nesprávně určila škodu na vozidle a z toho důvodu i nesprávně vypočetla výši pojistného plnění.
Stěžovatelé soudům vytýkají, že se nedostatečně zabývaly rozpory v celkem třech znaleckých posudcích zpracovaných za účelem zjištění obecné ceny vozidla před pojistnou událostí a po ní. Namítají, že bez náležitého zdůvodnění nebyl proveden revizní znalecký posudek a nebylo přihlédnuto k tomu, že vozidlo bylo po první pojistné události ze dne 10. 4. 2006 opraveno. Dále namítají, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejich námitkami, mají výhrady proti způsobu dokazování, tvrdí, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a rozhodnutí jsou formalistická.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně výše škody, vzniklé stěžovatelům v důsledku odcizení věcí z předmětného vozidla, resp. závěry ohledně ceny vozidla před pojistnou událostí a po pojistné události.
Ústavní soud přitom ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru ohledně výše pojistného plnění. Ve věci byly hodnoceny tři znalecké posudky, jednak předložené každým z účastníků řízení a jednak posudek, jehož zpracování bylo nařízeno soudem právě k vyjasnění rozporů předchozích posudků - listinných důkazů. Nalézací i odvolací soud přesvědčivě objasnily, z jakých důvodů považovaly za správný posudek vypracovaný ustanoveným znalcem a proč nepovažovaly za nezbytné vypracovat revizní posudek.
Pokud jde o tvrzená procesní pochybení, Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před těmito soudy. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Svou kasační pravomoc uplatňuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. V projednávané věci však k takovému postupu důvod neshledal.
K požadavku stěžovatelů uvedenému v doplnění ústavní stížnosti, aby Ústavní soud v zájmu sjednocování postupu obecných soudů zaujal stanovisko k problematice vztahu výše škody a pojistné částky uvedené v pojistné smlouvě a stanovisko k pojmu totální škoda, Ústavní soud uvádí, že sjednocování judikatury nižších soudů je doménou Nejvyššího soudu, nikoliv soudu Ústavního.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovateli vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu