ECLI:CZ:US:2014:4.US.2616.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2616/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. K., právně zastoupené Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Gajdošova 7, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. června 2012, č.j. 3 T 60/2012-1775, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2012, č.j. 4 To 339/2012-1829, a Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, č.j. 6 Tdo 84/2013-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odstavci 4, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byla stěžovatelka, společně s další osobou, shledána vinnou ze spáchání zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odstavců 1 a 2 písmen b) a d) trestního zákoníku, a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci, specifikované v rozsudku, a rovněž jí byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu prodeje a distribuce léků na dobu šesti let. Odvolání stěžovatelky, spoluodsouzené i státního zástupce proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že k zásahu do jejích práv došlo především tím, že primární důkazy byly získány nezákonně, když Státní ústav pro kontrolu léčiv poskytl orgánům činným v trestním řízení nezákonně shromažďované údaje o osobách, které od stěžovatelky kupovaly léčivé přípravky. Dále stěžovatelka namítala, že provozovala lékárnu a že žádným způsobem neporušila předpisy upravující a regulující prodej léčiv, a nelze tedy z takovéto činnosti vyvozovat trestně právní odpovědnost. Orgány činné v trestním řízení při domovní prohlídce zabraly finanční prostředky pocházející z prodeje jiných léčiv či zboží nabízených v její lékárně. Následně byl stěžovatelce uložen trest propadnutí věci, finanční hotovosti, přičemž podstatná část částky pocházela z dědictví a nikoliv z trestné činnosti.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka brojila proti závěru, že se jednání dopustila v úmyslu přímém, což soudy dostatečně neodůvodnily. V jejím případě tak došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva, neboť na základě odůvodnění dochází k shodné trestné činnosti každým prodejem léku s obsahem pseudoefedrinu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 60/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Z předloženého spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatelka byla stíhána a odsouzena, jako majitelka lékárny, protože, společně se svou zaměstnankyní, prodala v průběhu necelých dvou let nejméně 70.000 balení léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin. Toto množství posloužilo pro výrobu přibližně 28 kg pervitinu. Poté, co proti nim bylo zahájeno trestní stíhání, prodaly dalších 1269 balení léčivých přípravků. Množství těchto léčivých přípravků prodaných v lékárně stěžovatelky přitom představovalo asi 5% celorepublikového prodeje těchto přípravků v průběhu daného období. Stěžovatelka, s ohledem na zákonné omezení prodeje těchto přípravků, byla ze zákona povinna při prodeji evidovat množství i osoby. Stěžovatelka prodávala tyto léčivé prostředky osobám, které jí předložily větší počet předpisů, na které jednotlivá balení zaevidovala, a to i častěji, než ze zákona mohla.
Stěžovatelka po celou dobu řízení uplatňovala shodnou obhajobu, totiž že prodávala léčivé přípravky v souladu se zákonnou úpravou. Soudy se ve svých rozhodnutích opakovaně zabývaly námitkami uvedenými i v ústavní stížnosti a řádně se s nimi vyrovnaly. Protizákonnost jednání stěžovatelky konstatoval již nalézací soud ve skutkové větě. K trestu propadnutí zajištěné hotovosti se soudy rovněž srozumitelně a přesvědčivě vyjádřily, Nejvyšší soud sám navíc ověřil správnost závěru nalézacího soudu zjištěními ze spisu týkajícího se dědického řízení, z nějž měla stěžovatelka nabýt zajištěnou hotovost. Nejvyšší soud se zároveň velice podrobně zabýval tvrzenou nezákonností primárních důkazů, na nichž bylo založeno trestní řízení. K tomu jen pro úplnost Ústavní soud odkazuje na zprávu k případu ze dne 22. září 2010, založenou na č.l. 3-5, z níž je patrné, že onou primární informací bylo sdělení Státního ústavu pro kontrolu léčiv o tom, že objem prodeje registrovaných léčivých přípravků v lékárně stěžovatelky trvale řádově přesahuje prodeje velkých (nemocničních) lékáren. Již dříve (září 2009) přitom orgány činné v trestním řízení disponovaly informací osoby zadržené při výrobě pervitinu, která uvedla, že právě v lékárně stěžovatelky získala léky, z nichž drogu vyráběla.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Podrobně se přitom vyrovnaly i s námitkami předloženými následně i v ústavní stížnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu