ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.84.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 84/2013-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání podaném obviněnou PharmDr. S. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 4 To 339/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 60/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 6. 2012, č. j. 3 T 60/2012-1775, byla obviněná PharmDr. S. K. uznána vinnou jednak /ad 1/ zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak /ad 2/ zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila (společně s obviněnou Mgr. B. G.) způsobem popsaným na str. 1 až 20 rozsudku, tedy ve stručnosti vyjádřeno tak, že
1. od přesně nezjištěné doby, nejméně od 1. 6. 2009 do 6. 4. 2011 v P. na ul. L., PharmDr. S. K. jako vedoucí a Mgr. B. G. jako zaměstnankyně L. P. V., opakovaně v této lékárně po předchozí domluvě o společném postupu prodávaly níže uvedeným a také dalším dosud neustanoveným osobám léčivé přípravky Nurofen Stop Grip tbl., Modafen tbl., obsahující pseudoefedrin, který je uveden v kategorii č. 1 přílohy č. I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii č. 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekurzor, a které slouží k výrobě metamfetaminu (pervitinu), který je jako psychotropní látka zařazen v příloze č. 5, zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a to v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb. a §83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., kdy obě obžalované prodávaly větší množství těchto léčivých přípravků jednomu kupujícímu, který jí předal několik občanských průkazů či rodných čísel různých osob, na něž byl poté celý nákup rozepsán po jednotlivých baleních, kdy takto prodaly za výše uvedené období nejméně celkem 70.000 balení po 24 tbl. léčivých přípravků Modafen a Nurofen Stop Grip s obsahem 50.400 gramů pseudoefedrinu, ze kterého bylo možno vyrobit přibližně 28.000 gramů pervitinu, kdy čistý zisk z prodeje těchto léčivých přípravků činí nejméně 2.219.000,- Kč, ačkoliv vzhledem k prodávanému množství věděly, že zakoupené nestandardně velké množství těchto léčiv je určeno k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetaminu a dále vzhledem ke své profesi a odbornému vzdělání věděly, že ze zakoupeného množství léčiv lze vyrobit velké množství metamfetaminu, přičemž tímto způsobem prodaly léčivé přípravky Modafen a Nurofen stop Grip výše uvedeným způsobem v rozsudku na str. 2 až 18 uvedeným osobám,
2. od 11. 4. 2011 do 17. 1. 2012 S. K. jako vedoucí a B. G. jako zaměstnanec opakovaně v této lékárně po předchozí domluvě o společném postupu prodávaly osobám léčivé přípravky Nurofen Stop Grip tbl., Modafen tbl., s obsahem pseudoefedrinu, který je uveden v kategorii č. 1 přílohy č. I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii č. 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekurzor, a které slouží k výrobě metamfetaminu (pervitinu), jenž je jako psychotropní látka zapsán v příloze č. 5, zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a to i přesto, že se jedná o tytéž osoby, kterým v předcházejícím období prodávaly tyto léčivé přípravky v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb. a §83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb, a v tomto období již byly za takové jednání trestně stíhány, kdy prodaly větší množství těchto léčivých přípravků jedné osobě, která jim předala několik občanských průkazů či rodných čísel různých osob, kdy tak učinily ve vztahu k osobám uvedeným na str. 19 a 20 rozsudku, přičemž za uvedené období prodaly nejméně 1269 balení po 24 tbl. výše uvedených léčivých přípravků, ač vzhledem k nakupujícím osobám věděly, že zakoupené léčivé přípravky jsou zneužívány k nedovolené výrobě metamfetaminu a dále vzhledem ke své profesi a odbornému vzdělání musely vědět, že ze zakoupeného množství léčiv lze vyrobit velké množství metamfetaminu.
Za uvedené trestné činy jí byl podle §286 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byl podle §70 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 165.105 Kč a dalších v tomto výroku specifikovaných věcí. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu prodeje a distribuce léků na dobu šesti let.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu u spoluobviněné Mgr. B. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obě obviněné a v jejich neprospěch i státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 4 To 339/2012 tak, že všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná PharmDr. S. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Schöbera dovolání , přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Podřazení dovolacího důvodu pod uvedené ustanovení zdůvodňuje obviněná specifičností celého řízení, v němž došlo k porušení jejích základních práv. Celé její trestní stíhání bylo nepřípustné a nezákonné. Primární důkazy byly získány nezákonně a jsou proto absolutně neúčinné. Trestní stíhání vůči ní bylo zahájeno na základě oznámení, které učinil SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv) a to poskytnutím protizákonně shromážděných citlivých osobních údajů osob, které si od obviněných kupovaly léčivé prostředky a jejichž evidenci SÚKL vedl v rozporu s nařízením Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30. 7. 2009, kterým SÚKLu pro porušení §9 zák. č. 11/2000 Sb. nařídil neshromažďovat osobní a citlivé údaje osob shromažďované prostřednictvím hlášení o výdeji léčivých přípravků bez lékařského předpisu s omezením a současně uložil SÚKLu neprodleně takto již shromážděné osobní údaje zlikvidovat. Pro porušení správního deliktu podle §45 odst. 1 písm. a) zák. č. 101/2000 Sb. uložil SÚKLu pravomocně pokutu ve výši 2.000.000,- Kč. Jestliže pouze tyto důkazy, tedy citlivé osobní údaje celkem 350 osob, které vedly k zahájení trestního stíhání, a dále ostatní, které na tyto důkazy navazovaly a byly získány po těchto primárních důkazech při domovních prohlídkách, založily důvod k odsouzení obviněné, pak soudem prvního stupně došlo k porušení doktríny „ovoce z otráveného stromu“, neboť všechny takto získané důkazy jsou nezákonné a absolutně neúčinné. Soudu prvního stupně je rovněž vytýkáno, že ignoruje existenci mezinárodně právních závazných dokumentů, kterými jsou Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat z 28. 1. 1981 implementovaná do právního řádu ČR zveřejněním ve Sbírce mezinárodních smluv částka 52 pod č. 114, Sdělení ministerstva zahraničních věcí z 15. 11. 2001, Prohlášení České republiky k výše uvedené Úmluvě o ochraně osob, s účinností pro ČR od 1. 7. 2004, Sdělení o dodatečném prohlášení ČR a sjednání Dodatkového protokolu k této Úmluvě zveřejněné ve Sbírce mezinárodních smluv č. 15/2005 pod č. 28 a 29. dále Úřední věstník Evropských společenství z 23. 11. 1995, kterým byla zveřejněna Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES z 24. 10. 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a zák. č. 101/2000 Sb., za jehož soustavné flagrantní porušování ÚOOÚ (Úřad pro ochranu osobních údajů) uložil SÚKLu pravomocně pokutu ve výši 2.000.000,- Kč.
Obviněná dále namítá, že v přípravném řízení došlo i k porušení zásady nebýt nucen obviňovat sám sebe. Toto porušení shledává v tom, že vydala věcné důkazy, sešity s evidencí osob s ručními zápisy prodeje léků s obsahem pseudoefedrinu, z nichž byla nucena následně odesílat do centrálního úložiště SÚKLu osobní údaje osob, kterým byly vydány léčivé přípravky bez lékařského předpisu s omezením, tedy volně prodejného léčiva. Pouze tyto listiny, jež by jinak měla právo odmítnout vydat a tak sebe neusvědčovat, pak tvoří rozsah důkazů, o které soud prvního stupě opírá svůj odsuzující rozsudek.
Obviněnou uváděné skutečnosti mají dle ní za následek, že došlo k neoprávněnému zásahu do jejích základních práv, zejména práva na svobodu, které je garantováno čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), tímto postupem došlo i porušení zásady spravedlivého procesu, k porušení čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a konečně došlo i k porušení jednoduchého práva, trestního zákoníku a trestního řádu. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že si je vědoma toho, že důvod, který dle ní svědčí pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podřadit také pod důvod k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. Protože o stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněné by rozhodoval rovněž Nejvyšší soud, uvádí jako hlavní důvod svého dovolání nezákonnost získávání důkazů proti ní, když o tomto porušení zákona z důvodu hospodárnosti řízení by Nejvyšší soud rovněž mohl rozhodnout.
Nutno rovněž zmínit, že ve svém dovolání obviněná uvedla i to, že je přesvědčena, že jednání, kterého se v předmětném období dopouštěla, bylo jednáním v souladu se zákonem a že neporušila žádný právní předpis.
Ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci, zejména pak propadnutí finanční hotovosti ve výši 165.105,- Kč vznesla výhradu, že tuto konkrétní hotovost nabyla do vlastnictví dědictvím po své zemřelé matce a tato nepochází z výtěžku údajné trestné činnosti. Veškerá léčiva pak nabyla zcela legálně při oprávněném výkonu své licencované činnosti.
Na závěr svého opravného prostředku, v rozporu s jeho obsahovým vymezením (napadením usnesení odvolacího soudu, konkrétně usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 339/2012 ze 28. 8. 2012) a požadavkem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (obsahová náležitost dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.) učinila obviněná návrh, „ aby Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 60/2012 ze dne 21. 6. 2012 podle ust. §258 odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ust. §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obžalovanou obžaloby podle ust. §226 písm. b), c) tr. řádu zprostí a obžalovanou neprodleně propustí na svobodu“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné nejprve shrnul obsah jejích námitek vůči napadenému rozhodnutí a poté uvedl, že tyto jí vymezenému důvodu dovolání neodpovídají. Obviněná své dovolací námitky založila na tvrzení, že důkazy, na jejichž základě soudy dovodily skutkový stav tvořící podklad závěru o vině, byly provedeny v rozporu se zákonem. Takové námitky zpochybňují nikoli samo hmotně právní posouzení, ale pouze proces dokazování jakožto kategorii práva procesního. Ryze obecně lze souhlasit s argumentační linií obviněné, pokud námitky údajné absolutní neúčinnosti důkazů podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu lze totiž dovodit, že v případě použití nepřípustného důkazu může být zasaženo základní právo obviněného do práva na spravedlivý proces. V takovém (hypotetickém) případě by byl zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu odůvodněn. O takovou situace se však v případě obviněné nejedná.
Závěr o nezákonnosti důkazu seznamem odběratelů předmětných léčivých přípravků vedených u Státního ústavu pro kontrolu léčiv obviněná nepřípadně odvíjí od skutečnosti, že tento seznam byl shledán právně vadným ve vztahu k zákonem upravené ochraně osobních údajů. Nejednalo se tedy o důkaz, jenž by byl vadně opatřen v rámci trestního řízení orgány činnými v trestním řízení a v rozporu s jejich povinnostmi. Subjektem ochrany osobních údajů nebyla obviněná, ale pouze jednotlivé osoby v tomto seznamu vedené (z nichž některé v trestním řízení vypovídaly v postavení svědků). Použití uvedeného důkazu tak nemohlo zasáhnout do práva obviněné na spravedlivý proces již z toho důvodu, že pořizováním uvedeného seznamu nebylo zasaženo do jakýchkoli práv obviněné, jež by bylo možno považovat za komponent takového základního práva obviněné. Vedení uvedeného seznamu nemohlo být ani potenciálně v rozporu se zájmy obviněné, když lze uvažovat toliko o kolizi s právy dalších osob, jež však na druhou stranu vůbec nebyly subjektem daného trestního řízení. O nezákonnosti uvedeného důkazu by bylo možno hovořit pouze v tom případě, pokud by se uvedená nezákonnost vztahovala k jeho získání v rovině trestního práva procesního. Závěr určitého správního orgánu nemůže jakkoli zasáhnout do práva a povinnosti soudu hodnotit provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud by námitka obviněné byla platná, ve svém důsledku by nezávislý soud v rámci procesu dokazování byl vázán úvahou správního orgánu, což lze samo o sobě považovat za ústavně zcela nepřípustné.
Pokud jde o námitku porušení zákazu sebeobviňování, na tu přiléhavě reagoval odvolací soud, který správně poznamenal, že i pokud by obviněná uvedené podklady nevydala dobrovolně, bylo by logicky přikročeno k jejich odnětí. Námitku obviněné by bylo možno považovat za relevantní pouze v případě, že by k vydání uvedených záznamů byla například donucována pořádkovými opatřeními. To obviněná netvrdí a nic takového nevyplývá ani z dostupného spisového materiálu.
Vůči samotnému hmotně právnímu posouzení obviněná ničeho nenamítá, naopak výslovně uvádí, že v tomto směru nelze formálně rozsudku nalézacího soudu pochybení vytknout.
K otázce subsumpce námitek obviněné pod zákonné dovolací důvody státní zástupce uvedl, že průlom do skutkového stavu v případě zásahu práva obviněného na spravedlivý proces se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 21 písm. g) tr. ř. uplatní pouze tehdy, jsou-li námitky obviněného opodstatněné. V opačném případě je namístě podané dovolání odmítnout nikoli jako zjevně neopodstatněné, ale jako podané z jiného, než zákonem stanoveného důvodu.
Státní zástupce dospěl k závěru, že námitky obviněné nejsou způsobilé založit pochybnosti o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Zůstávají v poloze prostých námitek procesního charakteru, jež neodpovídají zvolenému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu, ale ani jinému důvodu dovolání podle §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž udělil výslovný souhlas k tomu, aby v neveřejném zasedání bylo o dovolání rozhodnuto i za situace, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než jím navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 4 To 339/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě určeném ustanovením §265e odst. 1 tr. ř.
Jak již uvedeno výše, dovolání obviněné nesplňuje veškeré náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Přestože obviněná správně v souladu s požadavky §265f odst. 1 tr. ř. vymezila, proti kterému rozhodnutí její dovolání směřuje, který výrok a v jakém rozsahu napadá, v důsledku výše citovaného návrhu petitu rozhodnutí nedostála své povinnosti dovolatele vymezit, „ čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265 odst. 2, o které se dovolání opírá “ .
Ve vztahu k tomuto nedostatku dovolání obviněné přicházel v úvahu postup nalézacího soudu podle §265h odst. 1 tr. ř. (dovolání u soudu prvního stupně bylo podáno dne 20. 11. 2012, lhůta upravená ustanovením §265e odst. 1 tr. ř. končila dne 26. 11. 2012). Soudem prvního stupně však obviněná k odstranění uvedeného nedostatku dovolání vyzvána nebyla. Nedodržení postupu předvídaného zněním §265h odst. 1 tr. ř. nemůže vést ke zkrácení procesních práv obviněné. Na obsahový nedostatek dovolání obviněné nedopadá znění §265f odst. 2 tr. ř., dle kterého „ Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání“. Jinak řečeno, vadu týkající se nesprávnosti návrhu dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu lze napravit i po lhůtě upravené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Dovolací soud nepovažoval za nezbytné vracet spis soudu prvního stupně, aby vyzval obhájce obviněné k odstranění obsahové vady dovolání, či přímo obhájce obviněné vyzývat k odstranění takto konstatované vady, když z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, které svým dovoláním napadla. Nejvyšší soud proto i na podkladě výše specifikovanou vadou zatíženého dovolání přistoupil k jeho posouzení.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit zejména otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Na podkladě těchto teoretických východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Specifičnost posuzované věci spočívá v tom, že samotná obviněná ve svém dovolání explicitně vyjadřuje, že soud prvního stupně (a potažmo tak i soud odvolací, který se s právní kvalifikací skutků obviněné soudem nalézacím ztotožnil) její věc právně posoudil tak, že mu „ v tomto formálním rozsahu nelze .. žádné pochybení vytknout“. Zpochybnění právního posouzení skutku není v podaném dovolání obsaženo (výjimkou je následně uváděná výhrada obviněné), neboť sama obviněná uvedla, že s ohledem na výše vnímané hodnocení právního posouzení skutku „ se v dovolání obhajoba touto argumentací nezabývá“.
Poněkud v rozporu s těmito prohlášeními je však v témže dovolání obsažené tvrzení obviněné, že je přesvědčena, že jednání, kterého se v předmětném období dopouštěla, bylo jednáním v souladu se zákonem a že neporušila žádný právní předpis . Tato námitka, která by formálně obviněnou deklarovaný dovolací důvod mohla založit, však není nikterak rozvedena. Úkolem dovolacího soudu není domýšlet, jaké skutečnosti by tu či onu výhradu dovolatelky, a tím i jí uplatněný dovolací důvod, měly naplnit. Ve věci posuzované se proto Nejvyšší soud omezuje na konstatování, že již samotný popis skutku v odsuzujícím rozsudku protiprávnost jednání obviněné zcela konkrétně vyjádřil, jak plyne z dikce skutkové věty „ v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 zákona č. 378/2007 Sb. a §83 odst. 4 zákona č. 378/207 Sb.“ Dlužno dodat, že na obsahově shodnou odvolací námitku pak reagoval odvolací soud, který uvedl, že „ obě obžalované evidentně jednaly v rozporu s ustanovením §83 odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, který ve větě 4 výslovně uvádí „léčivý přípravek, jehož výdej není vázán na lékařský předpis, nevydá farmaceut nebo farmaceutický asistent také v případě podezření ze zneužití tohoto léčivého prostředku“ . V důsledku toho soud druhého stupně uzavřel, že si obě obviněné musely uvědomovat možné zneužití jimi distribuovaných léků s ohledem na konkrétně zjišťované okolnosti jejich vydávání.
Lze proto uzavřít, že ani uvedená nekonkrétní námitka obviněné, nezavdává pochybnosti o úplnosti právního posouzení jeho činu napadeným rozhodnutím.
K úvaze obviněné, že by Nejvyšší soud z důvodu ekonomičnosti řízení mohl v rámci dovolacího řízení reagovat i na vady, které by odůvodňovaly podání stížnosti pro porušení zákona , dostačuje ve stručnosti uvést, že každý z mimořádných opravných prostředků upravených trestním řádem (tzn. dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova) má své zákonem předvídané uplatnění a stran každého z nich se uplatňují odlišné požadavky, a to jak z hlediska jejich důvodů, osob oprávněných k jejich podání, rozhodování o nich a konečně i důsledků, které z nich mohou pro obviněného vzejít. Již z tohoto strohého konstatování je zřejmé, že v případě řízení o jednom z nich (o podaném dovolání) nemohou být aplikovány zásady a zákonné důvody, které se uplatňují při rozhodování o druhém či třetím (stížnosti pro porušení zákona či obnově řízení). Důvody dovolání jsou formulovány taxativním výčtem v ustanovení §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř. a pouze jejich existencí či neexistencí v konkrétně posuzované věci se může Nejvyšší soud v řízení o dovolání zabývat.
Pokud obviněná základ své argumentace založila na námitkách ryze procesního charakteru (nepřípustnosti trestního stíhání a procesní neúčinnosti důkazů, na nichž je odsuzující výrok budován), pak je nutno konstatovat, že takovou argumentaci nelze pokládat za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci, jak již bylo výše uvedeno, lze zásadně namítat pouze vlastní nesprávnost právního posouzení skutků, jimiž byla obviněná pravomocně shledána vinnou, případně jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Tvrzení obviněné, že celé její trestní stíhání bylo „ nepřípustné a nezákonné “ by sice mohlo založit dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , avšak je třeba poukázat na to, že obviněná jednak tento dovolací důvod nedeklarovala, jednak jeho naplnění nikterak blíže nezdůvodnila. Z obsahu jejího dovolání není zejména zřejmé to, které ustanovení trestního řádu stanovující nepřípustnost trestního stíhání obviněného mělo být postupem orgánů činných v trestní řízení v jejím případě porušeno. Uváží-li se, že nepřípustnost trestního stíhání upravuje ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. , pak z dovolání obviněné se nepodává, v rozporu s kterou alternativou citovaným ustanovením upravenou mělo její trestní stíhání probíhat, resp. čím měl být uvažovaný dovolací důvod spočívající v tom, že slovy zákona „ proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné“ , naplněn.
Usuzovat lze na to, že obviněná shora uvedenou výhradou měla na mysli to, co formuluje v námitce ohledně porušení doktríny ovoce z otráveného stromu , tj. že vůbec nemělo dojít k zahájení jejího trestního stíhání. I v případě, že by skutečně o tuto námitku opřela a v uvedeném smyslu uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl by dán důvod k tomu, aby Nejvyšší soud postupoval podle jí zamýšleného řešení spočívajícího ve zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně.
V posuzované věci je třeba konstatovat, že trestní stíhání obviněné bylo zahájeno zákonem předvídaným způsobem, tj. aplikací ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení policejního orgánu ze dne 6. 4. 2011 na č. l. 1206-1212), resp. aplikací §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení policejního orgánu ze dne 17. 1. 2012 na č. l. 1210-1212), přičemž je nezbytné zmínit, že uvedenému procesnímu postupu nebránila žádná zákonná překážka, jejichž výčet obsahuje ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Celé následující řízení proti obviněné vedené (její trestní stíhání pravomocně ukončené rozhodnutím, které napadla svým dovoláním) bylo v souladu se zásadou obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) provedeno ohledně skutků, které byly vymezeny v označených usneseních o zahájení jejího trestního stíhání. Nejvyšší soud proto v postupu orgánů činných v trestním řízení, které příslušné procesní úkony při trestním stíhání obviněné prováděly, neshledává žádných skutečností, které by svědčily o obviněnou tvrzeném porušení jejích ústavních práv.
Za podstatné (z hlediska příčinného vztahu a úrovně „toxicity“ obviněnou zpochybňovaných důkazů – viz dále) je třeba pokládat to, že k zahájení trestního stíhání obviněné nedošlo výlučně na podkladě poznatků, které orgány činné v trestním řízení získaly od SÚKLu, nýbrž že k tomuto procesnímu řešení přistoupily i na základě poznatků, které získaly vlastní činností (ať již případy uvedené v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, či poznatky získané v souvislosti s šetřením jiných věcí – viz např. ve zprávě na č. l. 4 zmiňované zadržení E. H.).
Již výše bylo řečeno, že poukaz na tzv. doktrínu ovoce z otráveného stromu a důsledky z ní obviněnou vyvozované není možno vnímat jako námitku naplňující uplatněný dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve své podstatě totiž představuje polemiku obviněné s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a navazující otázce z nich vyvozených skutkových zjištění. Jde tudíž o námitky procesní a skutkové, nikoli námitky stran správnosti hmotně právní subsumpce soudy nižších stupňů stabilizovaných skutkových zjištění pod příslušné ustanovení trestního zákoníku (nikoli o námitku ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku vyjádřeného ve výroku rozsudku).
Protože uplatněná námitka není podřaditelná pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. §265b odst. 1, 2 tr. ř.), omezuje se Nejvyšší soud na následující konstatování:
Předně lze poukázat na to, že již v řízení před soudy nižších stupňů byla takto formulovaná námitka nosnou linií obhajoby obviněné. Oba soudy se jí ve svých rozhodnutích zabývaly a vyložily k ní své stanovisko (viz str. 26 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení soudu odvolacího). V souladu s jejich řešením i vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné uvádí, že o nezákonnosti důkazu by bylo lze hovořit jen v případě, že by byl vadně opatřen v rámci trestního řízení, a to orgány v něm působícími (v rozporu s jejich povinnostmi stanovenými zákonem).
S takto prezentovanými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje. Zastává názor, že o procesní využitelnosti důkazu v řízení soudním rozhoduje postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
Vyvozování závěru, že podnět od orgánu, který nedodržel při své činnosti podmínky upravené jiným zákonem, způsobuje nemožnost orgánů činných v trestním řízení provést o něm šetření a na základě jeho výsledků pak i zahájit vůči konkrétní osobě pro konkrétně vymezený skutek trestní stíhání, je nepřípadné.
Stejně tak za nepřijatelný je třeba pokládat závěr vylučující přiznat procesní účinnost důkazům, které v zákonně zahájeném řízení byly opatřeny a procesně zajištěny při dodržení zákonem stanovených podmínek. Takové řešení by bylo odůvodnitelné pouze extenzivní aplikací obviněnou zmiňované doktríny ovoce z otráveného stromu („ fruit of the poisonous tree doctrine“ ) v podmínkách českého trestního procesu. K dané otázce lze ve stručnosti uvést následující skutečnosti:
Český trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení (hlava pátá trestního řádu) nalézt. Striktně je zákaz použití důkazu trestním řádem formulován toliko v podobě upravené ustanovením §89 odst. 3, dle něhož „Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila“. Ostatně je možno poukázat na to /srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, s. 19/, že „samotní zastánci doktríny „plodů z otráveného stromu“ připouštějí z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu řadu výjimek, např. připouštějí provedení důkazu, že vadným postupem „nedošlo k otrávení“ (dissipation of the taint)“. Podle citovaného autora „ takto absolutně formulovaný úsudek (pozn. že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené), bez jakékoli specifikace, je však prakticky bezcenný, už jen proto, že pomyslný stupeň „toxicity“ vadných postupů se pohybuje na spojité škále, od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné znehodnocení důkazu “ /tamtéž/. Poukázat lze i na to, že při vědomí toho, že „ úplné vyloučení všech důkazů jako „otráveného ovoce“ by však bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným “ /srov. Šámal, P., Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému, Příručky ministerstva spravedlnosti 1992, svazek 53, s. 196/, judikatura Nejvyššího soudu USA „ připouští důkaz, že nedošlo k „otrávení (dissipation of the taint“). Důkaz, který by byl jinak nepřípustný jako „ovoce z otráveného stromu“, může být připuštěn, jestliže státní zástupce prokáže, že důkaz není v příčinné souvislosti s původním nezákonným úkonem a není tedy jeho přímým, ani nepřímým výsledkem “ /tamtéž/.
Aniž by se jakkoli výslovně dovolávala zmiňované doktríny, česká trestně právní teorie (srov. např. Musil/Kratochvíl/Šámal a kolektiv, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, C. H. BECH 2003, s. 406 a násl.) a ve shodě s ní i právní praxe rozlišuje absolutní a relativní neúčinnost důkazů. V závislosti na posouzení konkrétní povahy a závažnosti vady nastalé v procesu dokazování je soudy samostatně řešena otázka, zda konkrétně zjištěnou vadou poznamenaný důkaz je možno pokládat za důkaz procesně účinný v řízení soudním či nikoli. Relativní neúčinnost důkazu nezpůsobuje jeho procesní neúčinnost a nemá za následek vyloučení tohoto důkazu z hodnotící činnosti příslušného orgánu činného v trestním řízení.
Lze samozřejmě poukázat i na to, že nedostatek výslovné právní úpravy vnitrostátního práva nemůže být překážkou pro vyvození právu obviněného na spravedlivý proces odpovídajícího závěru (např. právě pro přijetí závěru o nutnosti vyloučení některého důkazu z důkazního řetězce pro jeho procesní neúčinnost v řízení soudním), avšak to vše jen za předpokladu, že by takový nedostatek právní úpravy či konkrétní postup orgánů činných v trestním řízení byl rozporný a kolidující s některým závazkem, který byl státem v rámci ochrany základních práv a svobod jedince převzat, případně který by ústavním přepisem či příslušnou mezinárodní smlouvou garantovanému právu obviněného kolidovaly.
Obviněná namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy , dle něhož Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti “. Protože v souvislosti s tvrzeným porušením tohoto článku Úmluvy obviněná ve svém dovolání nevznesla žádné výhrady, které by měly svědčit o porušení jejího práva na to, aby její záležitost byla projednána 1. veřejně, 2. v přiměřené lhůtě, 3. nezávislým a nestranným soudem, je nutno usuzovat, že jeho porušení spatřuje v tom, že nedošlo k posouzení její záležitosti spravedlivě, a to v souvislosti s rozhodnutím o oprávněnosti trestního obvinění vůči ní vznesenému. Odsuzující rozhodnutí vnímá obviněná jako v této části odporujícímu jejímu právu na spravedlivý proces. S akcentací na porušení doktríny plodů z otráveného stromu shledává v postupu orgánů činných v trestním řízení porušení čl. 8 odst. 1 Listiny, dle jehož věty první „ Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon .“. Rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl její odvolání, pak dle obviněné ve svém důsledku znamená porušení čl. 36 odst. 1 LZPS, dle něhož „ Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu “.
Postup, který realizovaly orgány činné v trestním řízení v souvislosti s trestním stíháním obviněné, neshledává Nejvyšší soud rozporný s citovanými normami, kterých se obviněná dovolává a jejichž porušení sama v souvislosti se svým pravomocným odsouzením shledává.
Již výše dovolací soud uvedl, že k zahájení trestního stíhání obviněné došlo zákonem předvídaným způsobem, když neexistovala žádná zákonná překážka, která by takovému úkonu bránila. Obviněná byla stíhána ze zákonných důvodů – existovalo důvodné podezření toho, že se dopustila skutků, které vymezila obě usnesení o zahájení jejího trestního stíhání, a že tyto skutky jsou trestnými činy. Oprávněnost takového závěru pak prokázalo řízení, které bylo provedeno, v rámci něhož (mj. při provedení domovní prohlídky, kterou je třeba rovněž označit za zákonnou) byly opatřeny důkazy, které dle soudů obou stupňů prokázaly to, že se obviněná dopustila označených trestných činů. Nutno zdůraznit, že odsouzení obviněné není založeno pouze na důkazech, jejichž procesní účinnost se snaží zpochybnit, nýbrž rovněž i na důkazech dalších, které není důvodu jakkoli zpochybňovat (soudem zmiňovaní svědci, kteří popsali způsob obstarávání léků v lékárně v P.).
Je třeba připomenout, že i námitkám obviněné o tvrzeném porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla věnována pozornost již odvolacím soudem, jehož rozhodnutí obviněná svým dovoláním napadla. Dokladem tohoto tvrzení je str. 3 odůvodnění jeho usnesení, v němž krajský soud (k námitce o procesní nepoužitelnosti důkazů ve formě protokolů o kódové kontrole léků Modafen 24 tbl. a Nurofen Stop Grip 24 tbl. v důsledku jejich získání v rozporu s ust. §5 odst. 1, 2 zák. č. 101/2000 Sb. a čl. 10 odst. 2 LZPS) uvedl: „.. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je důsledkem, který vyplývá z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, nebo je z jiných důvodů nepoužitelný, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti Pokud obžalovaná PharmDr. K. jako provozovatelka a obžalovaná Mgr. G. jako zaměstnanec obžalované ... shromažďovaly a následně zakládaly do počítačové evidence SÚKL citlivé údaje osob, kterým těmto léčivé přípravky vydaly, činily tak na základě povinnosti spjaté s jejich zaměstnáním a rozhodně ne s cílem opatřovat důkazy, které by usvědčovaly ať je samotné či nějaké další osoby z trestné činnosti. Podstatné je pak to, že tímto shromažďováním údajů nedošlo a ani dojít nemohlo k zásahu do ústavně zaručených práv obžalovaných. To, zda došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních ústavou zaručených práv třetích osob, zákazníků lékárny, kteří tyto léčivé přípravky nakupovaly, ve smyslu čl. 10 odst. 2 LZPS, proto nemůže mít vliv na účinnost takto opatřených důkazů a zákonnost řízení jako celku ve vztahu k oběma obžalovaným“. Postih SÚKL, s nímž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku argumentuje, dle krajského soudu není pro hodnocení věci právně relevantní, když „ tzv. protokoly o kódové kontrole .. jako i další listinné důkazy předané SÚKL, pak byly poskytnuty zcela v souladu s trestním řádem na základě součinnosti (§8 odst. 1 tr. řádu), tedy zcela zákonným způsobem.“
S takovým hodnocením procesní účinnosti důkazů v posuzované věci se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Stejně tak sdílí i právní názor, který krajský soud vyslovil k námitce stran porušení zásady nebýt nucen obviňovat sám sebe (zásady „nemo tenetur“) na str. 3-4 svého rozhodnutí. I s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 644/05 odvolací soud správně dovodil, že pokud vůči obviněné nebyla použita pořádková opatření v souvislosti s vydáním věci v průběhu prováděné domovní prohlídky, nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k porušení této zásady.
Protože s oběma procesními námitkami se zákonným způsobem vypořádal již soud, který dovoláním napadené rozhodnutí vydal, nedošlo v řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, k porušení práva obviněné na spravedlivý proces . Z pohledu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je vhodné uvést, že toto nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro řízení dovolací . Z podaného dovolání je zřejmé, že rozhodnutí soudu představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje i procesní postup, který vydání napadených rozhodnutí předcházel. Tyto její procesní námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Jako námitka formálně naplňující uplatněný dovolací důvod v části, že „ rozhodnutí spočívá .. na jiném nesprávném právním posouzení “ lze vnímat výhrady obviněné, které uplatnila vůči uloženému trestu propadnutí věci , a to jak specifikovaných léků, tak částky 165.105,- Kč. Z vyjádření obviněné se totiž podává, že zpochybňuje existenci zákonné podmínky, za níž lze tento druh trestu pachateli uložit. Již na tomto místě je však nezbytné současně konstatovat, že i tato námitka má ve své podstatě skutkový základ, neboť je uplatněna na podkladě skutkového tvrzení, které se rozchází se skutkovým zjištěním soudů (v případě částky 165.105,- Kč konkrétně tvrzením, že jde o finanční prostředky nabyté z dědictví).
K této části námitek obviněné obsažených v jejím dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti:
Soud prvního stupně trest propadnutí věci obviněné uložil podle §70 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku (bez rozlišení toho, k jaké z nich se vztahuje to které zákonné ustanovení), přičemž ani při odůvodnění tohoto výroku neuvedl konkrétnější údaje, které by v daném směru učinily jeho rozhodnutí více transparentním („.. s výjimkou předmětné nemovitosti, kdy skutečně ve vztahu k obžalované uznal obhajobu obžalované, respektive argumentaci obžalované, že pořízení této nemovitosti nesouvisí s předmětnou trestnou činností, tedy zdejší soud uložil trest propadnutí věci ve smyslu ust. §70 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku ve vztahu k této obžalované pouze k zajištěné finanční hotovosti v částce 165.105,- Kč a dále pak k dalším věcem, jak jsou vymezeny ve výroku tohoto rozsudku … ostatní věci tak, jak jsou vymezeny ve výroku tohoto rozsudku, splňují aplikaci ust. §70 trestního zákoníku a je tedy možno uložit také trest propadnutí těchto věcí ...“). Poněkud jasněji se v dané otázce vyslovil soud odvolací, který uvedl, že „ se jednalo vesměs o věci – předměty určené ke spáchání trestného činu, tedy balení jednotlivých léků obsahujících pseudoefedrin v igelitových taškách, jakož i o finanční hotovost, i když je zřejmé, že se jedná pouze o část finanční hotovosti, resp. prospěchu, který obžalovaná Kolle získala trestnou činností a kterou se podařilo zajistit při domovní prohlídce“. Dle odvolacího soudu je tak propadnutí léků odůvodněno zněním §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, propadnutí částky 165.105,- Kč ustanovením §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Ani odvolací soud však ve svém rozhodnutí nezaujal jasné stanovisko k odvolací námitce obviněné, že částka 165.105,- Kč s trestnou činností nesouvisí, neboť pochází z dědictví po zemřelé matce. K uvedené (nyní dovolací) námitce uvádí Nejvyšší soud následující skutečnosti:
Způsob zajištění částky 165.105,- Kč orgány činnými v trestním řízení je zřejmý z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 5. 4. 2011 (č. l. 1120-1123) a připojené fotodokumentace (č. l. 1124-1146), z nichž je patrné, že v pokladně v prodejně bylo zajištěno 12.905,- Kč, v horní zásuvce prodejního pultu 2.400,- Kč, v trezoru v zadní části místnosti 3.800,- Kč a v trezoru v zadní místnosti 146.000,- Kč. K zajištění posledně jmenované částky při úkonu obviněná uvedla, že se jedná o její soukromé úspory, jak vyplývá i z přehledu uvedeného na obálce, a požaduje jejich neprodlené vrácení.
K prověření důvodnosti tvrzení obviněné vyžádal Nejvyšší soud spis Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 41 D 841/2011, týkající se projednání dědictví po zemřelé B. B., roz. H., z něhož bylo zjištěno, že usnesením ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 D 841/2010-17 bylo potvrzeno nabytí dědictví – vkladů na vkladních knížkách vedených Českou spořitelnou, a. s., ve výši 7.438,90 Kč (na účtu č. ............/.....) a ve výši 343.675,60 Kč (na účtu č. .............../.......) pozůstalou dcerou (obviněnou). Odlišnost uvedených částek, které nabyla obviněná dědictvím po své matce, oproti částce 146.000,- Kč zajištěné v obálce v trezoru v zadní místnosti - i s přihlédnutím k poznatkům, které lze učinit z ručně psaných poznámek na obálce (zápisy o ukládání a čerpání různě vysokých částek s vyznačením data těchto změn), v níž byla tato zajištěna, umožňují učinění odůvodněného závěru, že prostředky zajištěné při domovní prohlídce (včetně částky 146.000,- Kč) mají svůj původ v jednání, jímž byla obviněná shledána vinnou, a že tudíž ohledně celkové částky 165.105,- Kč byl právní závěr vyslovený v napadených rozhodnutích (vztah upravený ustanovením §70 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku) správný.
Otázka zajištění dalších věcí, o nichž bylo rozhodnuto v rámci trestu propadnutí věci, je zřejmá ze samotného výroku, který obsahuje odkaz na konkrétní položku dle protokolu o provedení domovní prohlídky. Lze-li z protokolu o provedení domovní prohlídky zjistit, že např. 20 ks balení léku Nurofen Stop Grip tbl 24 (ve výroku rozsudku položka č. 8 protokolu o domovní prohlídce č. l. 1121) bylo zajištěno v igelitové tašce společně se zde uvedenými OP a dalšími doklady, pak zákonem podmíněná souvislost s trestnou činností pachatele (konkrétně vztah upravený zněním §70 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) je prokázána. Námitka obviněné vůči nesplnění zákonných předpokladů pro uložení trestu propadnutí věci v případě léků je zřejmě lichá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil