ECLI:CZ:US:2014:4.US.2646.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2646/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Mgr. Ing. Vlastimila Mlčocha, právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Šmeralem, Nad Úpadem 234, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 15 Co 275/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 34 C 257/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 34 C 257/2011, jímž byl stěžovatel v souvislosti s podaným dovoláním vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 10.000,- Kč. S tímto postupem obecných soudů stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť projednávaná věc se týká určení neplatnosti nájmu k bytu. Soud, jako veřejná instituce, použil extenzivní výklad položky č. 23 odst. 1 písm. d) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ze zákona o soudních poplatcích je zřejmé, že případy spadajíc pod bod d) položky 23 odst. 1 jsou taxativně vymezeny v bodě 6 položky 23. Stěžovatel považuje za nelogické, aby sazba za dovolání ve věci určovací žaloby, jejíž použití je vzhledem k zákonným podmínkám značně omezeno, byla vyšší, než poplatek za samotnou žalobu v první i druhé instanci.
Výše uvedeným postupem obecných soudů mělo dle náhledu stěžovatele dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Stěžovateli je nutno dát zapravdu v tom smyslu, že jeho právní argumentaci se nedá z hlediska tzv. jednoduchého práva upřít racionální povaha, nicméně Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u. sv. 11, str. 9).
Obecné soudy dospěly v projednávaném případě k závěru, že výše soudního poplatku v dovolacím řízení měla být 10.000,- Kč, přičemž stěžovatel je toho názoru, že soudní poplatek měl být o 8.000,- Kč nižší. Pokud se týká samotné výše částky, kterou měl stěžovatel zaplatit státu na soudním poplatku navíc, tj. 8.000,- Kč, představuje z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu částku bagatelní. Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu