ECLI:CZ:US:2014:4.US.2732.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2732/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Aleše Zahatlana, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem na adrese Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2014 č. j. 8 Co 475/2014-107 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. ledna 2014 č. j. 18 C 136/2012-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v části, ve které bylo rozhodováno o nákladech řízení v prvostupňovém řízení, pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 18 C 136/2012 bylo zjištěno, že stěžovatel žalobou podanou dne 9. července 2012 se domáhal určení neexistence zástavního práva k pozemku p. č. 1674 v k. ú. a obci Lutyně. Okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobě vyhověl a určil, že na předmětném pozemku není zástavní právo ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ve výši 300 000 Kč dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3. prosince 2008 a dle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. června 2012 (výrok I.), dále pak okresní soud stěžovateli nepřiznal právo na náhradu řízení (výrok II.). Okresní soud vzal v provedeném řízení za prokázané, že hlavní závazek stěžovateli nevznikl a že zástavní smlouva, na základě které bylo do katastru nemovitostí zapsáno sporné zástavní právo, byla sjednána pouze "naoko". Pokud jde o náhradu nákladů řízení, okresní soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., neboť shledal důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající ve skutečnosti, že žalovaný nezavdal svým chováním příčinu k podání žaloby, byl to naopak stěžovatel, který byl hlavním iniciátorem klamavého jednání, kterým hodlal zcela v rozporu s právním řádem "ukrýt" z dosahu exekutora svůj pozemek, pročež ho zatížil zástavním právem. Stěžovatel rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, a to co do nákladového výroku. Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu v napadené části potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry, učiněnými soudem prvního stupně s tím, že vedení sporu zavinil stěžovatel společně s žalovaným a nikoliv on sám a uvedené důvody zvláštního zřetele hodné i podle názoru odvolacího soudu odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru se obecné soudy dopustily svévole a porušily tím jeho právo na spravedlivý proces. Okresní soud podle tvrzení stěžovatele před vydáním rozsudku vůbec nepředestřel, že by měl v úmyslu aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. o důvodech této aplikace se stěžovatel dozvěděl prostřednictvím svého právního zástupce až při vyhlášení rozsudku. Proti závěrům učiněným soudem prvního stupně tak měl stěžovatel možnost poprvé brojit až v rámci odvolání, což vyčerpávajícím způsobem učinil. Přesto odvolací soud, podle názoru stěžovatele, pouze velmi lakonicky v potvrzujícím usnesení odkázal na závěry okresního soudu jako věcně správné a odvolací argumentaci stěžovatele vyhodnotil jako spekulativní. Stěžovatel dále uvedl, že si je vědom toho, že jednal v rozporu se zákonem, toto jeho jednání však nebylo příčinou zahájení a vedení řízení o určení neexistence zástavního práva. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy žalovaný trval na svém, že zástavní právo je platné a reálné, zavinil další trvání procesu a měl by proto nést povinnost k náhradě nákladů řízení při svém procesním neúspěchu.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v části napadající výrok o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že v posuzovaném případě považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení.
8. Ústavní soud však ve své judikatuře pravidelně zdůrazňuje, že úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. nález ze dne 12. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2673/13 in http://nalus.usoud.cz).
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí v posuzovaném případě vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se aplikací ustanovení §150 o. s. ř. řádně zabývaly, svá rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnily a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
10. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel byl v průběhu celého řízení zastoupen kvalifikovaným advokátem, přičemž právní zástupce žalovaného v podání označeném jako vyčíslení nákladů řízení ze strany žalovaného (č. listu 91 soudního spisu), aplikaci §150 o. s. ř. přímo navrhoval. Obecným soudům tak nelze vytýkat, že právní zástupce stěžovatele včas neinformoval o existenci ustanovení §150 o. s. ř. a o možné aplikaci tohoto ustanovení v posuzovaném případě.
11. Ústavní soud v dané věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovatel měl dostatečnou možnost uplatnit svá procesní práva a kolizi napadených rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává.
12. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu