ECLI:CZ:US:2014:4.US.2737.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2737/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném s předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. H., zastoupené JUDr. Danielem Šulcem, advokátem se sídlem Litevská 8/1174, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014 č. j. 20 Co 184/2014-427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 12. 2013 č. j. P 160/2012-369, jímž nebylo vyhověno návrhu otce na snížení výživného pro jejich tři nezletilé děti.
Z obsahu ústavní stížnost a napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilé děti účastníků řízení jsou svěřeny do střídavé péče rodičů. Výživné bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 12. 2013 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013 tak, že vyživovací povinnost otce pro všechny děti byla stanovena celkem ve výši 14 500 Kč měsíčně a vyživovací povinnost matky celkem ve výši 5 500 Kč měsíčně. Otec se domáhal snížení výživného z důvodů značného poklesu jeho příjmů, neboť přestal vykonávat funkci soudce a pracuje jako právník s podstatně nižším příjmem. Soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl. Městský soud v Praze zohlednil změnu poměrů na straně otce a prvostupňový rozsudek změnil tak, že otci stanovil výživné celkem 8 500 Kč měsíčně.
Stěžovatelka se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení výše výživného, kterým by měl otec přispívat na výživu dětí. Namítá, že odvolací soud dostatečně nezohlednil důvody, pro které se otec vzdal výhodnějšího zaměstnání, nevzal v úvahu skutečnou výši jeho příjmů a nepřihlédl k tomu, že by mohl na základě svých schopností vykonávat výnosnější zaměstnání. Dále poukazuje na to, že otec má ve vlastnictví rozsáhlý majetek, ze kterého by mu mohly plynout další příjmy. Podle stěžovatelky je nutné vycházet z příjmů otce před změnou zaměstnání, tedy v době, kdy vykonával funkci soudce. Dále namítá, že odvolací se soud dostatečně nevypořádal se všemi jí navrhovanými důkazy, rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno a je nepřesvědčivé. Stěžovatelka dále nesouhlasí se způsobem výpočtu výše výživného v případě střídavé výchovy, kdy dochází ke snížení výživného pro oba rodiče na polovinu. Uvedeným postupem je zvýhodněn rodič, který má vyšší plat.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Byly zjištěny výdělkové možnosti obou rodičů a jejich dosavadní výdělky (otec méně než 20 000 Kč čistého měsíčně, matka 33 000 Kč). Rezignaci otce na povolání soudce soud nehodnotil jako vzdání se výhodnějšího zaměstnání bez vážného důvodu ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině, neboť rezignace byla podložena vážnými, byť subjektivními důvody. Při stanovení výživného vycházel ze skutečnosti, že oba rodiče mají stejné - právnické - vzdělání a otec by mohl při srovnatelném pracovním nasazení jako matka dosahovat obdobného příjmu, tj. nejméně 30 tisíc měsíčně. Dále vzal v úvahu možné příjmy z pronájmu nemovitostí ve vlastnictví otce a výši výživného pro otce stanovil z částky 36 000 Kč. Pokud jde o nemovitosti, uvedl, že se nachází ve spoluvlastnictví širší rodiny otce a z převážné většiny z nich neplyne žádný příjem, jenž by zvyšoval jeho životní úroveň. S ohledem na charakter nemovitostí a úpravu péče o děti střídavou výchovou není rozumný důvod, proč by měl otec nemovitosti zpeněžit jenom proto, aby mohl poskytovat dětem v době jejich výchovy matkou vyšší výživné.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného či způsobu jeho výpočtu.
Poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, z níž mimo jiné vyplývá, že pokud povinný nemá příjem, jenž by mu umožňoval hradit běžné výživné, je nutné zohlednit i jeho další majetek, nepovažuje Ústavního soudu v této věci za případný.
Ústavní soud připomíná, že každý případ posuzuje individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci. V nyní posuzovaném případě bylo rozhodováno o výživném pro děti, které byly svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů a výživné bylo otci stanoveno nikoliv podle aktuální výše jeho platu, ale právě s ohledem na příjem, kterého by mohl na základě svého vzdělání a zkušeností dosahovat, přičemž bylo přihlédnuto i k jeho dalším příjmům. Ústavní soud má za to, že ustanovení §85 odst. 2 a 3 a §96 zákona o rodině nelze vykládat natolik extenzivně, že by přes splnění požadavků kladených těmito ustanoveními, bylo povinností rodiče vykonávat zaměstnání, které by odpovídalo představám či ambicím druhého z rodičů. Stejně tak nelze dovozovat, že je povinností rodiče, který osobně pečuje o děti svěřené do střídavé výchovy a dále přispívá na výživné stanovené mu zákonu odpovídajícím způsobem, zpeněžit svůj nemovitý majetek, aby mohl poskytovat dětem vyšší výživné po dobu, kdy jsou v péči matky. Uvedené platí tím spíše, kdy oba rodiče mají stejné výdělkové možnosti, na základě těchto možností bylo výživné stanoveno a nic nenasvědčuje tomu, že by životní úroveň dětí po dobu, kdy jsou v péči matky, byla v zjevném nepoměru s životní úrovní otce.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, respektujícím §96 odst. 1 zákona o rodině a ustanovení §913 obč. zák., nelze podle přesvědčení Ústavního soudu z ústavního hlediska nic vytknout. V procesu dokazování nebyla shledána pochybení, jež by svou intenzitou dosahovala porušení ústavnosti. Městský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatelka. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu