ECLI:CZ:US:2014:4.US.2753.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2753/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. G., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Kopečná 11, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2012, č.j. 12 T 50/2012-387, a Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2012, č.j. 4 To 476/2012-420, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, č.j. 7 Tdo 423/2013-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odstavce 1 a 3 písmeno c) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř a půl roku. Současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech, družstvech, nadacích a obecně prospěšných společnostech na dobu tří roků. K odvolání stěžovatele rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně tak, že nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odstavce 1 a 3 písmeno c) trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří roků podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem, a dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech, družstvech, nadacích a obecně prospěšných společnostech na dobu tří roků. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, neboť soud nevzal v potaz, že nižšími soudy nedošlo k vyvození správných závěrů ze skutkového stavu. Ten, podle přesvědčení stěžovatele, nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl shledán vinným a odsouzen. Nebyla totiž prokázána ani subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Uvedl, že částka, kterou měl opomenout uvést jako zdanitelný příjem, nebyla ve vlastnictví společnosti, která neměla titul k jejímu vlastnictví, a dále, že odstoupením smluvních stran došlo k navrácení uvedené částky kupujícímu, což vše proběhlo v průběhu jednoho zdaňovacího období. Skutečnost, že společnost kupní cenu nevrátila, je čistě civilně právní záležitost, nemající pro trestní řízení význam, a tím došlo ke kriminalizaci neschopnosti dostát smluvnímu závazku. Trestnost jednání stěžovatele nebyla řádně prokázána a odůvodněna (viz sp. zn. II. ÚS 372/03 a sp. zn. II. ÚS 226/06, jakož i sp. zn. 6 Tz 20/86). Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 50/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že stěžovatel, jakožto jednatel obchodní společnosti, se pokusil zvrátit prodej nemovitosti z majetku společnosti, uskutečněný předchozím jednatelem. Stěžovatel tak učinil odstoupením od kupní smlouvy a nadále měl mít za to, že k prodeji nedošlo a vrácená kupní cena není zdanitelným příjmem. Správce daně a následně i orgány činné v trestním řízení však tento závěr nesdílely, a to s ohledem na další okolnosti případu. Dle čl. 39 Listiny zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem. V daném případě soudy dovodily, že stěžovatel se svým jednáním dopustil trestného činu, když jeho kroky vedly k vyhnutí se daňové povinnosti, a to za situace, kdy ke zpětnému převodu vlastnictví k nemovitosti nedošlo. Stěžovatel po celou dobu řízení uplatňoval shodné námitky, s nimiž se soudy v průběhu řízení vypořádaly ústavně konformním způsobem. V ústavní stížnosti pak stěžovatel neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv.
Stěžovatel pouze nesdílí závěry soudů a to pochopitelně i s ohledem na udělený trest. Nesouhlas sám však není v žádném případě způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal jako případný odkaz stěžovatele na příslušnou judikaturu, a v důsledku toho ani tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu