ECLI:CZ:US:2014:4.US.2825.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2825/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 155/2012-49 ze dne 12. 3. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 350/2012-84 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1307/2014-102 ze dne 11. 6. 2014 a návrhu na zrušení ustanovení §15 odst. 2, §35 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") z důvodu promlčení. Dále žádá, aby Ústavní soud posoudil, zda je možný ústavně konformní výklad ustanovení §15 odst. 2 a §35 zákona č. 82/1998 Sb., která si vzájemně odporují, a případně je zrušil.
Stěžovatel uvádí, že žádostí ze dne 4. 3. 2012 včas uplatnil podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a tohoto zákona, která mu vznikla nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, vedeného pod sp. zn. 9 C 248/2007 u Obvodního soudu pro Prahu 5. Dopisem, který mu byl doručen dne 13. 6. 2012, mu Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že délku řízení hodnotí jako přiměřenou, k nesprávnému úřednímu postupu prý nedošlo a odmítlo nárok uspokojit mimosoudně. Stěžovatel vyčkal na uplynutí šesti měsíců (tato lhůta uplynula dne 4. 9. 2012) a dne 5. 9. 2012 svůj nárok uplatnil žalobou u soudu. Civilní soudy však dospěly k závěru, že žaloba byla podána opožděně a na základě vznesené námitky promlčení je podle ustanovení §32 odst. 3 a §35 zákona č. 82/1998 Sb. uplatněný nárok na zadostiučinění promlčen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žalobu podal včas, neboť při uplatnění svých nároků postupoval zcela přesně podle znění §14 a §15 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého může poškozený podat žalobu až tehdy, pokud do šesti měsíců není jeho nárok uspokojen mimosoudně v předběžném projednání. Z ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dále podle jeho názoru vyplývá, že se promlčuje pouze právo na náhradu nemajetkové újmy, tj. peněžitá náhrada, nikoliv jiné formy zadostiučinění (konstatování porušení práva, omluva), jak toto promlčení extenzivním výkladem dovodil Nejvyšší soud.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními názory civilních soudů ohledně promlčecí doby stanovené v ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve vazbě na ustanovení §35 citovaného zákona a ohledně promlčitelnosti nároku na nepeněžité zadostiučinění z titulu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů ve shodě s jeho názorem.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Ústavní soud totiž není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům, a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) řádně vypořádaly. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Zejména poukázaly na to, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 zákona č. 82/1998 Sb. (nejdéle) po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb. však poškozenému nebrání v tom, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s §14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil u příslušného úřadu. V případě negativního stanoviska příslušného úřadu je účel §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vyčerpán a není důvod vyčkávat s uplatněním nároku u soudu.
Uvedeným závěrům, které korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, 30 Cdo 2387/2012) i Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3316/11) nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Pokud jde ústavněprávní konformitu úpravy promlčecí doby náhrady nemajetkové újmy upravené v ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., touto otázkou se Ústavní soud zabýval v řadě předchozích rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1612/09 a I. ÚS 904/08, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12, IV. ÚS 739/12 a I. ÚS 2781/12), v nichž se vypořádal s námitkami týkajícími se možného porušení principu rovnosti, legitimního očekávání a také posoudil, zda nejde o libovůli zákonodárce, přičemž těmto závěrům koresponduje i judikatura Nejvyššího soudu týkající se uvedené problematiky (sp. zn. 30 Cdo 343/2013). Jelikož v projednávané věci jak nalézací, tak odvolací soud i Nejvyšší soud rozhodovaly v intencích konkluzí formulovaných v předchozí judikatuře Ústavního soudu, nelze jim z ústavního hlediska nic vytknout (obdobně sp. zn. IV. ÚS 2022/13).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Základního práva na náhradu škody zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat "stanoveným postupem", což také implikuje, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatel tento požadavek nesplnil, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat soudům. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §15 a §35 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud uvádí, že z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení ustanovení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu