ECLI:CZ:US:2014:4.US.2926.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2926/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Městské části Praha 6, se sídlem Praha 6, Bubeneč, Čs. Armády 601/23, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem Betlémské nám. 6, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 1 VSPH 588/2014-B-81, sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Miroslav Veselý není vyloučen z projednávání a rozhodování insolvenční věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014. Stěžovatelka dále žádá o přednostní projednání této ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka odůvodňovala vznesenou námitku podjatosti soudce jeho vyjádřením pro internetový časopis Aktuálně.cz ze dne 3. 2. 2014. Podle stěžovatelky lze na základě vyjádření důvodně pochybovat o nepodjatosti soudce ve vztahu k rozhodnutí o návrhu dlužníka na povolení reorganizace ze dne 21. 1. 2014, ve znění jeho doplnění ze dne 4. 2. 2014. Vrchní soud námitce podjatosti nevyhověl s tím, že soudce svým vyjádřením pro uvedený internetový časopis poskytl pouze krátké vysvětlení o tom, jak insolvenční zákon upravuje projednávání návrhu na reorganizaci, a toto vyjádření neposkytuje žádný důvod pro pochybnost o jeho nepodjatosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí výhrady proti závěrům vrchního soudu. Je přesvědčena, že jsou dány důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť ve svém vyjádření předjímá budoucí rozhodnutí soudu a připouští rezignaci na materiální přezkum návrhu dlužníka na povolení reorganizace ze dne 21. 1. 2014. Podjatost dovozuje i z jeho poměru k účastníkům, když uvedený soudce doposud nerozhodl téměř o žádném podání stěžovatelky a podání stěžovatelky a prozatímního věřitelského výboru dlužníka doposud ignoroval. Dále namítá, že vrchní soud se nevypořádal s argumenty stěžovatelky, neprovedl jí navržené důkazy a rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu na vyloučení soudce, zpravidla odmítá jako návrh nepřípustný, neboť usnesením o nevyloučení soudce řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. (např. sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09). S ohledem na charakter insolvenčního řízení a námitku podjatosti vážící se ke konkrétnímu vyjádření soudce ohledně návrhu dlužníka na reorganizaci má však Ústavní soud v dané věci za to, že jsou splněny podmínky pro výjimečné přezkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti (srov. sp. zn. I. ÚS 2258/12, II. ÚS 594/14).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl nicméně k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem vrchního soudu, podle něhož jmenovaný soudce není z důvodu jeho vyjádření pro článek publikovaný v časopisu Aktuálně.cz vyloučen z projednávání předmětné insolvenční věci.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud se námitkami stěžovatelky dostatečně zabýval a v odůvodnění srozumitelně uvedl, z jakých důvodů návrhu nevyhověl. Soudce se měl v článku, týkajícím se kauzy "zadlužené" společnosti Via Chem vyjádřit, že: "Pokud návrh (zřejmě návrh na povolení reorganizace) splní veškeré formality a bude odsouhlasen nadpoloviční většinou věřitelů, nezbývá nám než ho potvrdit. ... Pak je otázka, zda firma ten plán splní. Když ne, automaticky spadne do konkurzu". Dále měl být nepřímo citován slovy: "Podle insolvenčního soudce Miroslava Veselého je velmi pravděpodobné, že návrh zadlužené firmě projde."
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že soudce ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že pouze v obecné rovině odpověděl na telefonicky dotaz, jaký je procesní postup při projednávání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na řešení úpadku ve formě reorganizace, je-li dlužníkem předložen, tzv. předschválený reorganizační plán. Insolvenční soudce uvedl, že se necítí být ve smyslu §14 o. s. ř. jakkoliv podjatý v této insolvenční věci a jeho vztah k účastníkům či jejich zástupcům je naprosto nestranný.
Vrchní soud dospěl k závěru, že z vyjádření soudce pro uvedený internetový časopis je nepochybně zřejmé, že podal pouze velmi zkrácený výklad, jak je soud povinen postupovat v případě podaného návrhu na reorganizaci. Nelze dovodit, že by vyslovil svůj názor na předmětný reorganizační návrh, že by k němu již zaujal postoj, ať kladný či záporný, ani nepředjímá budoucí rozhodnutí soudu. Rovněž z něho nevyplývá, že by měl poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, pro který by byl důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Ústavní soud totiž není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům, a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Přijatým závěrům, respektujícím ustanovení §14 o. s. ř., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Vrchní soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí podle názoru Ústavního soudu patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatelka.
Nad rámec Ústavní soud s ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti doplňuje, že ani z nepřímé citace soudce, podle níž se měl insolvenční soudce vyjádřit, že je velmi pravděpodobné, že návrh zadlužené firmě projde, nelze dovozovat rezignaci soudce na řádné přezkoumání návrhu. Úvahy stěžovatelky, že insolvenční soudce předjímal své rozhodnutí ještě před doplněním návrhu dlužníka podáním ze dne 4. 2. 2014 o náležitosti návrhu na povolení reorganizace a ani neměl v úmyslu se zabývat splněním materiálních podmínek (poctivý záměr návrhu na povolení reorganizace), jsou čistě hypotetické. Ostatně pokud by došlo k vydání rozhodnutí, jež by nerespektovala podmínky zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), má stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici řádné opravné prostředky.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podle jeho ustálené judikatury tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 359/96).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, přičemž skutečnost, že vrchní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem ke krátké době, v níž bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, nebyl dán důvod k samostatnému posouzení návrhu na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu