ECLI:CZ:US:2014:4.US.3041.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3041/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Burdycha, zastoupeného JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Trojická 20/437, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2012 č. j. 49 Nc 4226/2008-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 7. 2008 č. j. 49 Nc 4226/2008-5 byla nařízena exekuce proti stěžovateli k uspokojení pohledávky oprávněného podle vykonatelného soudního rozhodnutí. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Grosam, Exekutorský úřad Praha 6. Soudní exekutor vyčíslil náklady exekuce opravným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 1. 2011 č. j. 025 EX 9386/08-23 ve výši 17.688,- Kč. Stěžovatel podal proti opravnému příkazu (výroku II.) námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl, a proto je postoupil dle §88 odst. 3 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), k rozhodnutí soudu. O námitkách stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 31. 8. 2011 č. j. 49 Nc 4226/2008-87 tak, že námitkami napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil. Stěžovatel napadl uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ústavní stížností, které Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil, neboť Obvodní soud pro Prahu 10 nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Na základě zrušujícího nálezu Ústavního soudu se Obvodní soud pro Prahu 10 námitkami stěžovatele znovu zabýval a o námitkách rozhodl ústavní stížností nyní napadeným usnesením ze dne 5. 6. 2012 č. j. 49 Nc 4226/2008-126.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje celý průběh exekučního řízení co do náhrady nákladů exekuce a následně vyslovuje námitky vztahující se k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2012, kterým obvodní soud po zrušujícím nálezu Ústavního soudu opětovně potvrdil příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce. Usnesení obvodního soudu stěžovatel vytýká inkonzistenci odůvodnění, neboť soud zachází s argumenty stěžovatele izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel argumentuje stran příslušenství pohledávky ustanovením §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z." nebo "občanský zákoník") a nesouhlasí s tím, že obvodní soud odmítl jeho argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Dále namítá zahrnutí úhrady daně z přidané hodnoty (dále také "DPH") a užití pojmu "zdanitelné plnění" v souvislosti s platbou DPH. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na kolizi s evropským konceptem DPH a připomíná svou výzvu obvodnímu soudu, aby se obrátil v této záležitosti s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU. Nesouhlasí rovněž s tím, že soud nezpochybnil vyměření poplatku 50,- Kč stěžovateli za osobní doručení doručenek exekutorem na adresu obvodního soudu. S ohledem na shora uvedené námitky stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 49 Nc 4226/2008.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně k jednotlivým stěžovatelovým námitkám stručně vyjádří.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zásah Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem obecného soudu došlo k porušení základních práv a svobod.
8. V posuzované věci jde vzhledem k obsahu ústavní stížnosti především o to, zda podaný výklad a aplikace právních předpisů nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. I v této oblasti náleží ochrana práv především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci.
9. Jak Ústavní soud ve své judikatuře setrvale uvádí, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o konkurenci norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že po zrušujícím nálezu Ústavního soudu, který rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 vytkl nepřezkoumatelnost pro nedostatečné vypořádání se s některými námitkami v odůvodnění rozhodnutí, se Obvodní soud pro Prahu 10 jednotlivými námitkami stěžovatele směřujícími proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce v odůvodnění svého rozhodnutí obsažně zabýval. Ke stěžovatelově argumentaci ustanovením §121 odst. 3 o. z. obvodní soud zdůraznil, že odkaz na uvedené ustanovení občanského zákoníku (soud omylem uvádí §121 odst. 2 o. z.) nemá oporu v příslušných exekučních předpisech, jež v ustanovení §87 exekučního řádu a v §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, stanovují výslovně pro exekuční řízení jednotlivé složky náhrady nákladů exekuce.
11. Ke stěžovatelově argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud uvádí, že uvedeným nálezem byla řešena odměna exekutora v situaci, kdy povinný dlužník splnil sám svoji povinnost a přitom do základu odměny exekutora byla zahrnována i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, což Ústavní soud v nálezu shledal za neodůvodněné. V této souvislosti Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že odměna exekutora má odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Poukaz stěžovatele na tento nález Ústavního soudu se ve vztahu k nyní posuzované věci jeví nepřípadným a vztahuje se k dané věci jen z hlediska obecných úvah Ústavního soudu stran zásad při stanovení odměny exekutora.
12. Stěžovatel dále namítá zahrnutí úhrady daně z přidané hodnoty a užití pojmu "zdanitelné plnění" v souvislosti s platbou DPH. Předmětné zahrnutí daně z přidané hodnoty stanoví však výslovně u exekutora ustanovení §87 exekučního řádu, pokud tento je plátcem DPH. Pojem zdanitelné plnění upravuje v souvislosti s platbou DPH zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. K přesvědčení stěžovatele, že se měl obvodní soud v souvislosti s jeho námitkou k úhradě DPH obrátit s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, Ústavní soud uvádí, že přistoupením České republiky k Evropské unii vzniklo českým soudům oprávnění a za určitých okolností i povinnost, obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami. V této souvislosti Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích zdůraznil, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je posouzení platnosti norem práva EU, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel předběžné otázky nenaplňuje.
13. K vyměření poplatku 50,- Kč stěžovateli za osobní doručení doručenek exekutorem na adresu obvodního soudu Ústavní soud shledává, že Obvodní soud pro Prahu 10 dostatečně odůvodnil své rozhodnutí konstatováním, že je zcela na posouzení soudního exekutora, jaký způsob doručení v exekučním řízení zvolí. V případě osobního doručení má pak dle §15 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění platném v době vydání příkazu, nárok na náhradu ve výši 50,- Kč za každou doručovanou písemnost.
14. Jak Ústavní soud shledává, Obvodní soud pro Prahu 10 se stěžovatelovými námitkami v napadeném usnesení obsáhle zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal. Jím podaná argumentace k těmto stěžovatelovým námitkám je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěrem obecného soudu neschopnou věc posunout do ústavněprávní roviny. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ve světle výše uvedených obecných principů Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva (nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU149).
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu